Mrzák ✔

2. Příjezd

Grace

„Grace!" Křičí na mě ze spodu Stephan a vzápětí dodává. „Je tu Austin."

„Jo" zahučím zpoza počítače, ale dolů mě stejně slyšet není. Austin je spolužák, který si u nás nechává pravidelně servisovat auto. Ano, pracuji v servisu. Táta nás zaměstnal téměř všechny. Já dělám veškerou kancelářskou práci a starám se o zákazníky, táta a bráchové Rory a Thomas opravují. Jediná máma tu není. Učí na místní střední.

Dopíšu fakturu, uložím a už scházím po kovových schůdkách do dílny, kde se srážím s tátou. Ten se nadšeně vítá s mladým mužem, který mi někoho připomíná. Snažím se vzpomenout koho, ale moje paměť marně tápe.

„Grace, to je Austin, bude u nás dělat. Ukaž mu byt a řekni co a jak." Jsem hned zaúkolována.

„Cavendish, Austin Cavendish."

„Grace" přijímám jeho natáhnutou ruku a až teprve teď si všímám protézy na noze. Jasně! To je ten Austin Cavendish, zírám na něj. Žádný spolužák.

O té bouračce jsem slyšela. Šlo to sice jedním uchem tam a druhým ven, ale bráchové s tátou ten závod sledovali. Úplní maniaci. Jeden z nejnadanějších motocyklových závodníků, všemi hýčkaná hvězda, pro mě jen velký nafoukanec a playboy, Austin Cavendish, měl bouračku. Opakované záběry z té hrozivé nehody, plnily sportovní zpravodajství ještě dlouhé týdny. A on byl na pokraji smrti.

Té nakonec utekl opravdu o vlásek. Jenže ty tam byly jeho tituly, jeho zářná kariéra a život obletované hvězdičky, kterou ženy a dívky zbožňovaly. Skončil na vozíku s nohou uříznutou kousek nad kolenem.

Jsou to necelé tři roky a život jde dál. Chlapi mají jiného favorita a na tuhle hvězdičku se tak nějak zapomnělo. Já určitě.

Jenže teď stojí přede mnou, z masa, kostí a je živý. Štíhlá postava, světle hnědé rozcuchané vlasy, tmavé oči a hezký obličej. Přesto je v něm něco temného. S tím asi kamarádi nebudeme.

„Ukaž, pomůžu ti." Sahám po madle jednoho z kufrů, které má s sebou. Ubytuji ho a pak si půjdu po své práci. Mám toho až nad hlavu.

„Nestojím o tvou pomoc."

Stáhnu ruku zase k sobě a zaraženě se na něj dívám. Tady je zvykem si pomáhat, konec konců nejsme zase na tak velkém městě. Většinu lidí tu známe.

„Co máš za problém?"

„Tohle je problém!" Sjede pohledem na svou nohu.

„I kdybys měl deset nohou a čtyři ruce, tak bych ti pomoc nabídla. Tvůj problém není tady" ukážu na nohu, „ale tady!" Poklepu na jeho hlavu. „Nazdar!"

Odcházím za tlumeného smíchu kluků do své kanceláře. Co si jako myslí? Že když má protézu, že mu nemůžu pomoct?

Idiot.

„A ten byt je kde?" Slyším, jeho ostrý hlas, když už jsem úplně nahoře. Zapadnu na chvilku do kanclu, kde se vyzuřím a vynadávám, než popadnu z věšáku klíče od bytu a mašíruju si to zase dolů. Tělocvik hadr.

„Jdeme" zavelím na posledním schodu a rovnou se vydávám směrem ven. Neotáčím se, jen podle křapavého zvuku točících se koleček u kufrů vím, že jde za mnou. Obcházím budovu dílny až k našemu domu a tam v přízemí odemykám malý byt, který táta zbudoval pro takovéto případy. Austin není první, kdo tu bude bydlet. Už tu před ním byli tři kluci, ale ani jeden nevydržel. Uvidíme, jak dlouho vydrží tahle hvězdička.

Počkám, až i s kufry projde dovnitř a zaparkuje je v místnosti.

„Tady je sociálka, ložnice a tohle je obývák s kuchyní." Chodím po bytě a ukazuju. Není to velké, ale pro jednoho to bohatě stačí. Stejně, jak znám tátu, zaměstná ho na celé dny.

„Nějaký dotazy?" pokládám na barový pult klíče a čekám, až si hvězdička doprohlídne ložnici.

„Musím vyměnit matraci, tuhle mít nemůžu." Hlásí při příchodu.

„To si jí klidně vyměň, mě je jedno, na čem budeš spát." Nakrčím nos a hned pokračuji.

„A ještě k práci. Začíná se v osm, končí podle zakázek. Oběd objednávám já u Carmen, tak si vždycky řekneš, co chceš. O víkendu jíš u nás doma. Jinak si dělej, co chceš. Auto si můžeš zaparkovat támhle venku a to je asi tak všechno. Zbytek ti řekne táta."

Udělám rychlou otočku a než se naděje, jsem pryč. A moje první cesta nevede ke mně do kanceláře, ale k tátovi. Tohle mi musí vysvětlit.

„Tati, co to jako má být? Co ta superstar dělá u nás v servisu?" Padám do křesla u jeho stolu.

Táta se v tom svém narovná, přesadí kšiltovku na hlavě a vykouzlí svůj typický úsměv.

„Volal mi David, víš kterej?" Podívá se na mě. Když přikývnu, pokračuje dál. „Byl bych blbej Grace, kdybych ho odmítnul. Je to výborný mechanik, rozumí motorkám jako nikdo a víš sama, že já sám na ně nestačím."

„A co se David tak stará?"

„Dělal mu v týmu mechanika a po té bouračce byl jediný, kdo se o něj zajímal. Austin nikoho nemá a potřebuje začít znova, tak mu o mě řekl. Já souhlasil, dohodli jsme se na podmínkách a je tu. Tady bude mít klid. No, není to úžasný?" Tváří se nadšeně. Já už tak nadšená nejsem. Jestli byla pravda všechno, co se o něm tenkrát psalo, tak to potěš.

„Jo, je to naprosto úžasný." Odpovídám sarkasticky. „Počkej, až začne se svejma hvězdnýma manýrama, to se pak budeš divit. Jak dlouho tu bude?" Pomalu vstávám a mířím ke dveřím.

„Jak bude chtít, Grace. A já doufám, že co nejdýl. Nový začátek se nedá uspěchat, navíc po té nehodě... Říká o sobě, že je mrzák. Takovej talentovanej kluk a podívej, jak dopadl." Zakroutí nešťastně hlavou a povzdychne si. A povzdychnu si i já. Jen z trošku jiného důvodu, než táta. Jenže co mi zbývá.

Nic.