Mrzák ✔

37. Takový obyčejný den

Austin

„Grace?" Volám do patra, kde by se měla nacházet má láska. Jenže nikdo se neozývá. Vybíhám tedy schody, rychle nakouknu do všech místností, ale Grace, ani Chris tu nejsou. Seběhnu zase dolů, projdu i přízemí a nakonec vycházím na terasu. Že mě to nenapadlo hned, zakroutím hlavou a mířím k lehátku, na kterém se rozvaluje Grace.

„Zlato, musím jet a dneska se asi vrátím hodně pozdě. Nečekej na mě ano?" Skláním se k ní, dávám polibek a poté beru do náručí Kulíška, který si hraje hned vedle.

„Jasně, buď opatrný" mávne mi a poté svůj zrak zase soustředí na malého. Sice je bazén zakrytý, ale co kdyby.

Jo, bazén. Když ho Grace poprvé viděla a to ještě tu noc, co jsme přijeli, myslel jsem, že se zblázní radostí. Prý to byl vždycky její sen, mít dům s bazénem a teď se jí splnil. I když jen na chatě, jak to tu nazvala. A tak tu teď vylehává každičký den a dělá z našeho nenarozeného dítěte černocha. Pokud ji tedy Rachel nevezme na nákupy, či jen tak na čumendu do velkého města. Ostatně, co má taky jiného dělat. Já jsem s Davidem věčně na okruhu, kde zatím testuju jak sebe, tak motorky a ona už je na rozsypání. Tentokrát má daleko větší břicho, než s Chrisem. Taky jsem si z ní kolikrát utahoval, jestli tam nejsou dva, ale doktor i Grace se dušovali, že tam je opravdu jen jedno mimino. Uvidíme, člověk musí být připravený na všechno.

„Na co myslíš?" Otáčí se na mě David od volantu. Tyhle naše dennodenní cesty na okruh zvládáme většinou v družném hovoru a nejspíš mu přijde zvláštní, že mlčím.

„Ále" mávnu rukou „přemýšlím nad Grace. Porod se blíží a já nevím, jestli ji hnát domů, do Dibollu, nebo raději vydržet tady a jet až s prckem. Až moc se jí tady zalíbilo. Ostatně, počítal jsem, že tu budeme maximálně měsíc a půl."

„Rozhodně zůstat. Dovedeš si představit, že by jí to chytlo po cestě? Já teda ne. A do letadla by vás stejně nepustili. Na to můžeš rovnou zapomenout." Promlouvá ke mně jak ke svému synovi. „A co se toho druhýho týká..." Chvilku se zamyslí. „Myslel jsem si to taky. Jenže to vidíš sám. Všechno se dolaďuje na poslední chvíli, a i když mi přijde, že jsi žádnou pauzu neměl, jak skvěle jezdíš, všechno chce čas. Pokud máš být jednička, nesmí se to uspěchat."

„Já vím. Jenže když nejsem na trati, přepadají mě výčitky, že si žiju jen pro sebe."

„Vždyť tohle byl nápad Grace. Dávali jsme to dohromady skoro půl roku. Už když to zařizovala, byla smířená s tím, že je to tvůj život a kdyby nechtěla, tak nic takovýho neplánuje. Pochop, že tě chce vidět šťastnýho. A kde jsi šťastnej? No přece na motorce na trati."

Koukám na míhající se ulice a přehrávám si poslední Davidova slova. Chce mě šťastnýho. S tím souhlasím, ale nejsem si jist, jestli to moje štěstí už není někde jinde, než na trati. Jestli není po jejím boku, s dětmi okolo.

„Na zpáteční cestě se musíme zastavit v nějakým obchodě. Chris bude mít narozeniny."

Dnešní trénink jde skvěle. Na trati lítám jako vítr a časy jsou kolo od kola lepší. David pomalu nestíhá mačkat stopky. Jo stopky. Je zvyklý jet takto postaru a prý je to přesnější, než celá ta elektronická kravina, co tu oficiálně měří. Před obědem se stavil pan Kellener, spolumajitel jedné ze stájí, která se stále rozhoduje, jestli mi dá šanci a podle toho, co poté naznačoval David, to vypadá dost slibně. Taky jsem se pekelně snažil, abych ta kola jezdil co nejlíp.

Celkově jsem si myslel, že mi to bude dělat větší problém. Sednout na motorku a dělat jako že se nikdy nic nestalo. Že nikdy nebyla ta hnusná bouračka, že mi nechybí kus nohy... A byl jsem mile překvapený. Jasně, v Dibollu jsem to zkoušel, ale tam není trať. A jezdit po silnici, nebo po polňačkách je úplně něco jiného. Takže moje první kolo jsme s mašinou testovali kdo z koho. Ustál jsem to a teď? David tvrdí, že jezdím snad ještě líp než před tím. Pravda je, že si to po těch skoro dvou měsících tolik nepřipouštím. Možná už skoro vůbec. Přijedu na okruh, domluvíme se s Davidem a zbytkem týmu co a jak, převleču se, sednu na mašinu a jedu. Jakmile jsem na motorce, jsem někdo jiný. Zase je ve mně ten kus bláznivýho kluka, který má svý sny a plány do budoucna. Zase jsem ten Austin Cavendish, majitel dvou titulů mistra světa a jeden z nejlepších jezdců. Zase cítím tu vůni asfaltu a spálených gum. Zase mám v sobě to odhodlání vítězit a žílama mi koluje adrenalin.

Bohužel tenhle pocit vyprchává ihned po slezení z mašiny. Přijde mi, že když se dotknu nohou země, spadnu z toho svého obláčku zpátky do reality světa. Zase jsem ‚jen' ten obyčejný Austin Cavendish, který měl bouračku, má kus nohy umělý, skvělou ženu, syna a prcka na cestě. Možná by se to někomu mohlo zdát málo, ale moje misky vah jsou prozatím vyrovnány.

„Dobrý Austine, dobrý. Pro dnešek končíme." Plácá mě po zádech David. Slézám z motorky, kterou si přebírají kluci a mířím do sprchy. Tam trávím několik dlouhých minut, protože vím, že nemusím nikam spěchat. David dělá tak jako každý den sumárum dneška a pak to v klidu probereme u videa.

„Hele, tohle kolo bylo jedno z nejlepších. Sleduj, jak najíždíš do týhle zatáčky. Vidíš to?" Klepe prstem do obrazovky. „Pustím ti to znova." Posouvá záznam o kousek dozadu a na pomalém přehrávání mi ukazuje, jak bych to měl dělat při každém nájezdu. To dělá ještě několikrát, než probere vše, co mu leží na srdci. Poté se oba zvedáme, nasedáme do auta a vydáváme se k domovu.

Tam přijíždíme až skoro před půlnocí. V obchoďáku jsem docela dlouho váhal nad dárkem pro Chrise, i když jsme se s Grace domluvili, co koupíme. Jenže mi tam padlo do oka i něco jiného. Nakonec jsem to vzal všechno. Proč neudělat malému radost. Vždyť to budou jeho první narozeniny. A ty se musí náležitě oslavit.