Mrzák ✔

31. Kulíšek

Austin

Zařizování domu trvalo Grace přesně pět týdnů. Je pravda, že pokud by neměla spoustu věcí před objednaných, nebo zamluvených, trvalo by to ještě déle, ale i tak mě ta rychlost překvapila. Sledoval jsem její nadšení, s jakým tvoří náš domov, jak přemýšlí nejen nad krásou, ale i praktičností. Jak se v tom i přes pokročilé těhotenství vyžívá. Prostě nádhera. Nebylo to lehké, bylo to náročné, avšak stálo to za to. Každý den a tím myslím opravdu každý den jsem něco montoval, stavěl, přidělával. Jasně, kluci mi pomáhali, i Josh přiložil ruku k dílu a jak se dalo čekat, když se u nějaké činnosti sejdeme všichni, je o zábavu postaráno. Grace šílela, když jsme dělali, že jsme něco rozbili, nebo dali věci jinam, než chtěla. To potom chodila s rukama na svém obrovském břiše a lamentovala, že jí to děláme schválně. A že z nás porodí. To byla druhá oblíbená hláška. Do klidu nás dokázala dostat jen April, když přinesla jídlo. Pak bylo slyšet i trávu růst.

Jo, bude nám to připomínat spousta fotek a několik vtipných videí, která jsme stihli pořídit. A pevně doufám, že další přibudou dneska. To je totiž velký den. Oslava našeho nového bydlení. Dům je vyzdobený, stoly se prohýbají pod tunami jídla a z naší nové kuchyně se stal bar, narvaný vším možným pitím.

„No, Austine, musím říct, že jsi tu mojí holku pěkně rozmazlil!" Bere mě Josh kolem ramen a pochvalně přikyvuje. Kdyby nedržel v druhé ruce skleničku s pitím, určitě by si zase přesadil kšiltovku na hlavě. Zdá se mi možná trošku dojatý, ale to si asi jen namlouvám. On je přeci tvrďák, i když se jedná o jeho jedinou dceru.

„Tati, ty mě zase pomlouváš?"

„To bych si nikdy nedovolil, holčičko" utěšuje Grace, ale ta ho zná moc dobře. Dá mu pusu na tvář a odchází se bavit s ostatními. Je tady celá rodina a pár přátel. Já se dávám do hovoru s Joshem a uchylujeme se do pracovny. Jenže z toho, o čem má Josh potřebu mluvit, nadšený vůbec nejsem. Přesně, jak jsem několikrát předpokládal, a i několikrát očekával, Josh vytahuje téma svatba. Grace i já jsme jak jeho, tak i April seznámili s tím, že žádná svatba nebude, ale jak to tak vypadá, otec to prostě nikdy nevzdá. Tvářím se kyseleji, než citron a naplno využívám obě dvě uši. Jedním tam, druhým ven.

„Víš, Grace pořád doufá, že si to rozmyslíš."

„Cože?" Překvapeně na něj zvedám hlavu. Myslel jsem, že tohle téma je opravdu vyřešené.

„Ona ti to nikdy nepřizná, ale už jako malá toužila po svatbě. To víš, holka." Pokrčí rameny a přesadí kšiltovku.

Zato já se jaksi ztrácím. Cítím se jako ten největší hajzl, který něco může a nechce. Dalo by se říct, že zpytuju svědomí, ale to mám čistý. Vždyť to není povinnost.

„Tady jste!" Vtrhne do místnosti Kiara. „Grace má bolesti."

Oba vystřelíme rychlostí blesku a hrneme se do obýváku. Pohledem hledám Grace, ale ta sedí u jídelního stolu a ztěžka oddechuje.

„Zlato, jak je?" Poklekávám vedle ní a beru ji za ruku.

„Asi už." Věnuje mi úsměv, v kterém se prolínají radost se strachem.

Snažím se jí povzbudit, zatím co poočku sleduju čas. Díky Bohu jsem nepil, tak když se ženské domluví, že by bylo lepší jet do nemocnice, se všemi se loučíme, bereme tašku a vyjíždíme. Dnešní večer jsme si sice představovali úplně jinak, ale na druhou stranu, dneska už uvidíme Kulíška.

Po prvotní prohlídce jsme umístěni na samostatný pokoj. Snažím se Grace ulehčit, co to jde, ale mám pocit, že jsem tu zbytečný. Pohled na ní, jak je jí čím dál tím hůř mě vrhá do bezmocnosti a mojí zbytečnost ještě víc umocňuje. Hodiny se táhnou, blíží se půlnoc a nám oběma padají víčka únavou. Jenže jak si má Grace odpočinout, když je každičkou chviličku buzena porodními bolestmi.

Obdivuji jí. Opravdu jo.

„Austine?" Šeptá Grace a několikrát mi zmáčkne ruku, za kterou ji držím. Protřu oči, snažím se zorientovat, protože ani nevím jak, ale usnul jsem.

„Musím na záchod."

Pomáhám jí vstát, dojít tam a zase zpátky, ale Grace už si nechce lehnout. Takže pochodujeme po místnosti ode dveří k oknu, u kterého se zastavíme, nadýcháme svěžího květnového vzduchu a jdeme na další kolo.

Hodina, dvě, tři a Kulíškovi se stále nechce ven. Grace už zase leží, tentokrát je i napojená na nějaký pás. Sestřička je tu častěji a dokonce tu byl i doktor.

Pokrok.

Čtvrtá, pátá a v pět dvacet něco to začíná. Najednou je všechno tak rychlé, že skoro nic nestíhám. Jsem umístěn k hlavě Grace. Stírám jí z čela pot, držím za ruku a několikrát jí říkám, jak moc jí miluju. Nevím, jestli to v tuhle chvíli pomáhá, ale nic jiného mě nenapadá. Poslouchám instrukce doktora, které se Grace snaží plnit a pak to přichází.

Chvíle, na kterou se nedá jen tak připravit.

Chvíle, kdy už nejste jen dva, ale je vás víc.

Chvíle, kdy člověk přestává myslet na sebe, ale do života mu přichází někdo daleko důležitější, někdo, za koho by dal i svůj život.

Chvíle, od které už nikdy nebude nic tak, jako dřív.

Chvíle, kterou bych chtěl aspoň na malinkou chvililičku zastavit a vychutnat si jí.

Teď, teď, teď!

Místností se rozléhá pláč a mě, i Grace tečou slzy. Líbám jí na tvář, děkuju, ale zdá se mi to málo.

„Je to nádherný kluk!" Oznamuje doktor a já nemůžu být šťastnější.

Mám syna!

Zaplavuje mě nepopsatelný pocit radosti, hrdosti a pýchy. Opravdu jsem pyšný, a to nejen na Grace, jaká je skvělá, ale i na toho malého človíčka, který mžourá na tento svět.

Kulíška vyšetří, zabalí, načešou z jeho vlásků číro a nedlouho po porodu přikládají Grace na krmení. Nemůžu se na něj vynadívat. Fotím jednu fotku za druhou, dokonce prosím sestřičku, aby nás vyfotila společně. Když máme konečně malou chvilku jen pro sebe, posíláme první obrázky zvědavé rodině. A vlastně je to i první chvilka, kdy malého oslovujeme jménem. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, zda bude kluk Valentino, nebo Christian. Nakonec dohoda zněla, kluk Christian, holka Bibien.

Takže odteď je Kulíšek Christian Cavendish.

Náš syn, naše budoucnost.