Neměli to vědět |HP|

4.

Večer ve stanu byl zábavný, ostatně u Weasleyových ti snad ani jinak nejde.

Druhý den jsme se od rána hádali kdo večerní zápas vyhraje. Já osobně jsem byla přesvědčená, že vyhraji Irové. Ron zase naopak tvrdil, že proti Krumovi nemají šanci. Nechala jsem ho při tom.

,,Tak je nevyší čas vyrazit" zavelel Arthur a všichni se začali zvedat.

Došli jsme až k tribunám kde nás čekal Cedric se svým otcem a společně s nimi jsme začali stoupat nahoru.

,,Promiň že jsem tě včera tak odmítla, ale bylo mi to blbý vůči Ginny a vlastně i všem ostatním" řekla jsem směrem k Cedovi, který šel vedle mě.

,,To je naprosto vpořádku, já jsem se naopak cítil špatně. Asi to vyznělo jinak než jsem chtěl" řekl a poškrábal se na zátylku

,,Neboj mám o tobě pořád jen to nejlepší mínění" usmála jsem se na něj

,,Páni taťko, jak vysoko to sedíme" řekl po několika minutách neustálého stpupání Ron. Místo odpovědi pana Weaslyho se ozval trpký hlas Luciuse Malfoye.

,,No řekněme to takhle, pokud začne pršet zjistíte to jako první" zasmál se povýšeně

,,My s otcem jsme v ministerské lóži" začal se vychloubat Draco a přejel si skupinu pohledem, až se zastavil u mě. Pozvání od Malfoyů jsem o prázdninách zdvořile odmítla s tím, že už jsem domluvená s někým jiným očividně, ale nečekal, že se tu objevím zrovna v této společnosti.

,,Á Clarke, rád tě vidím" z hlasu staršího Malfoye šlo slyšet lehké překvapení ,,čekal jsem, že jsi naše pozvání odmítla, kvůli lepší společnosti než je tato chátra"

,,Vidíte, život je samé překvapení" řekla jsem to nejmilejší co mě napadlo. Hrozně ráda bych řekla že jsem jejich pozvání odmítla hlavně proto, že jsem si to tu chtěla užít, ale vím že nemůžu.

,,Naše pozvání, ale stále platí. Pokud chceš můžeš se k nám připojit" dal mi Lucius ještě poslední možnost

,,Ne děkuji" usmála jsem se a následovala jsem ostatní, kteří pokračovali po tribunách. Po pár minutách jsme došli až na nejvyšší bod. Vlastně jsem ani nechápala proč by toto měla být ta ''nejhorší místa", byl odsud nadherný výhled.

~~~

Po zápase, který mimochodem opravdu vyhráli Irové, jsme se vrátili zpátky do stanu. Z venku se ozývaly hlasité oslavy vítězů. Ale musí se nechat, že i uvnitř bylo veselo. Fred a George vesele poskakovali uprostřed stanu. Za to Ron byl trošku skleslý, že jeho favorit nevyhrál.

,,Krumovi se stejně nikdo nevyrovná" začal básnit ,,lítá jako pták..."

,,Ron se nám zamiloval" smála se mu Ginny

Venkovní zvuky se změnily ,,Teda ti Irové to rozjíždí" pousmál se Fred. Mně však bylo jasné, že se nejedná o radostný křik vítězů.

,,To nejsou Irové" řekl zděšeně Arthur potom co vykoukl ze stanu ,,rychle všichni do bezpečí. Frede, Georgi máte holky na starost" zakřičel

Jediné co jsem vnímala byl proud běžících lidí, motala se mi z toho hlava. Po chvíli jsme naštěstí vyběhli na mě už dobře znamou louku. Bylo to místo kam nás přeneslo přenášedlo. Musela jsem se na chvíli zastavit a vydýchat.

,,To snad ne" zděsila se Ginny ,,podívejte" dodala a ukázala na oblohu kde bylo jasné znamení zla.

To už na mě bylo moc. Z toho počtu lidí, paniky a teď ještě znamení zla se mi točila hlava a cítila jsem, že už dlouho nevydržím na nohou.

,,Clarke" ten mužský výkřik bylo poslední co jsem slyšela. Poté jsem cítila svalnaté ruce co objímají mé tělo. Co se dělo potom už nevím, nevnímala jsem ani to, že jsem.

Kdo si myslíte, že Clarke chytil? Doufám, že se vám kapitola líbila.
S láskou Karolína🤍