Na viděnou, dívko v ručníku

2. - GARRETT

Hledím do tváře tmavovlasé dívky, která se zdá zmatenější než já. Zamračím se a shlédnu k telefonu, který držím v ruce a ve kterém je zpráva s číslem bytu – 320. A tohle je byt 320.

„Ehm, můžu ti nějak pomoct?" zeptá se mě holka v osušce, kterou si velmi pečlivě drží, aby jí nespadla.

„Já hledám Kaylu."

Zamračí se, z čehož soudím, že vůbec nechápe. „Žádnou Kaylu neznám, promiň," omluví se a pokusí se mi zavřít dveře, ale já ji stihnu zastavit.

„Počkej," zaškemrám. Jemně do dveří zatlačím, aby se zase otevřely. Ukážu jí zprávu, ve kterém jasně stojí důvod, proč jí v devět večer klepu na dveře.

„Hele promiň, ale já vážně žádnou Kaylu neznám. Tohle sice je byt 320, ale bydlím tu jen já a moje spolubydlící Tessa. Možná ti omylem napsala špatný číslo, ale tady ji fakt nenajdeš."

Během jejího krátkého monologu jsem si ji stihl prohlédnout. Ve tmavých vlasech, které jí sahaly až po prsa, se třpytí kapičky vody. Její oříškové oči mě propalují otráveným pohledem, má úžasně hebkou pleť, které bych se děsně rád dotkl, a taky růžově plný rty. Její tvář je mi povědomá, ale i přes urputnou snahu ji nedokážu zařadit.

„Neznáme se?" zeptám se jí narovinu.

„Jsi Garrett Fitzgerald."

„Takže ty mě znáš."

Přikývne. „Ale to nic nemění na tom, že tu žádná Kayla není a mně už je fakt docela zima a ráda bych se vrátila do sprchy."

„Jak se jmenuješ ty?"

Odfrkne si a hodí po mně tím pohledem jasně, že to nevíš, protože tebe zajímáš jen ty sám. „Teď už půjdu, Garrette. Měj se."

Opět ji ale stihnu v zavření dveří zabránit. „Neodejdu, dokud mi neprozradíš svoje jméno."

„Nevím, proč bych to měla dělat."

Z jejího hlasu je dost patrné, že už ji dost otravuju. Tím se ale nenechám zastavit. „Tak ti teda budu říkat dívko v ručníku."

„Pro mě za mě mi říkej klidně obale na počítač, je mi to dost jedno."

To mě pobaví. „Tak na viděnou, dívko v ručníku," uculím se. Ona na mě ukáže vztyčený palec a pak už dveře zavře.

S úsměvem ještě několik vteřin zírám na zavřené dveře, pak už ale otočím a seběhnu schody dolů. Ztratím chuť někde nahánět Kaylu, kterou jsem tu měl vyzvednout, a prostě na tu párty sjedu sám.

Když dorazím, párty už je v plném proudu. Dojdu se pozdravit s klukama z týmu, kteří už jsou jako obvykle v obležení holek v šatech, který jim sotva zakrývají zadek a z nichž jim prsa prakticky vytékají ven. Já tyhle holky fakt nemám moc v lásce. Nebo jako takhle, neříkám, že si občas s nějakou z nich neužiju, ale dělám to jen pro uspokojení svých chlapských potřeb.

Záměrně si nezačínám s holkama jako je třeba ta v ručníku. Z ní úplně sálá nevinnost a něžnost. Holky jako ona hledají lásku – stejnou jako je ta, co se o ní píše v knížkách. Tu já jim nabídnout nemůžu.

„Gare!" zvolá jeden z mých nejlepších kámošů, který jsem si za ty dva roky na vysoký našel.

„Zdárek, Scotte," zazubím se a poplácám ho po zádech. „Jak to jde?"

„Nechápu, proč na tyhle akce vůbec chodím," odfrkne si. „Je tu vždycky akorát tuna lidí a holek, co se mi snaží dostat do kalhot."

„Ah," povzdychnu si, „kdyby tak tušily, že ty bys do svých kalhot pustil jen tu jednu."

Scott není jako většina kluků z týmu – on má oči jen pro jednu holku. Pro Tessu Greyovou, která se zrovna v titěrných červených šatech na druhý straně místnosti směje ve společnosti nějakýho kluka v černý kšiltovce.

Odvrátím od ní pohled, na rozdíl od Scotta, který se na ni dívá jako by mu právě přelomila srdce vejpůl. Což ona vlastně dělá... už několik měsíců.

„Proč jí prostě neřekneš, co k ní cítíš, chlape?"

„A k čemu by to bylo? Akorát bych ji ztratil úplně."

V těhle láska věcech nejsem zrovna dobrej, tudíž nejsem ani dobrej v dávání rad ohledně lásky. Jsem si ale jistej, že pokud to takhle půjde dál, bude zralej na cvok-house.

„Takhle se akorát zničíš, kámo," pokrčím rameny.

Scott, pořád hledíc na rozesmátou Tessu, do sebe kopne zbytek pití, co si drží v ruce a rovnou si dojde pro další.

Super, takhle bude zralej ještě na odvykačku.