38. - CASSIE

6K 257 14
                                    

Máma otevře poklop na půdu a po žebříku vyleze nahoru. Já ji hned následuju. Dýchne na mě pach prachu, papírové krabice, co tu jsou uložené, jsou od pavučin, ale nic z toho mámu nevyruší.

Jde přímo k tmavé truhle na druhé straně místnosti. Je to taky jediná věc, co není zaprášená. „Chodívám sem vždycky, když mám sentimentální chvilku," prozradí mi. Otevře truhlu a já pohlédnu na bílou látku šatů, která je stejně čistá, jako před dvaceti lety, kdy v nich šla máma k oltáři.

Vytáhne je z truhly, sevře je pevně v náručí a společně slezeme zpátky dolů. Zkontroluju svoje oblečení, abych se ujistila, že se na mě neusadila nějaká osminohá černá příšera.

Máma se mezitím přemístí do ložnice, kde šaty rozloží a dá si je před sebe. Postaví se před zrcadlo a široce se usmívá.

„Jako by to bylo včera, kdy jsem takhle stála před zrcadlem a prohlížela si svůj odraz s vědomím, že za pár desítek minut se ze mě stane vdaná paní."

Položím jí dlaň na rameno a usměju se. „Musela jsi být nádherná nevěsta."

„No asi jo, protože mi pak táta celou noc..."

„Dobrý!" vyjeknu. „Zase nemusím vědět všechno," směju se. Mamka se pobaveně zazubí a šaty mi podá. Vděčně se na ni usměju a přesunu se do šatny, abych se převlékla.

Svléknu ze sebe pyžamo, ze kterého jsem celé dopoledne odmítala vylézt, a opatrně vstoupím do šatů. Pomalu je vytahuju výš, ramínka upravím na ramenou a sukni upravím, aby nikde netrčela.

Vyjdu ze šatny a mamce se zatají dech. Zvedne se z postele, udělá pár kroků ke mně a pevně mě obejme. „Pane bože," hlesne téměř neslyšně.

Když se ode mě odtáhne, tváře má vlhké od slz.

Postavím se před zrcadlo a i mně se z toho pohledu částečně zatají dech. Nepatřím k těm holkám, co by si každý den při pohledu do zrcadla říkaly, jak jsou nádherné. Ale nepatřím ani k těm, co by se litovaly, jak jsou ošklivé, i když v hloubi duše vědí, že jsou krásné.

Já vím, že jsem hezká. Podle Garretta přímo dechberoucí. A od někoho, kdo vypadá jako Garrett, už je to sakra poklona.

Ale teď, když se dívám na svůj odraz v zrcadle, přijdu si dechberoucí.

Šaty jsou dlouhé, hedvábná sukně s vysokým rozparkem u pravé nohy mi sahá až ke kotníkům, vršek je prakticky jen z krajky a výstřih do V sahá těsně nad pupík.

Přejedu dlaněmi po sukni, na tváři mi pořád sedí ten šťastný úsměv a v hlavě už si představuju moment, kdy mě v nich uvidí Garrett. Vím, že bude stejně vedle jako já.

„Vypadáš jako bohyně," šeptne mamka a já se s ní nepřu. Chvilka egoismu mi neuškodí.

„Děkuju." Odtáhnu se z jejího objetí a pohlédnu jí hluboko do očí. „Za všechno ti moc děkuju, mami. Vím, že jsem ti nikdy nedala dostatečně najevo, jak moc vděčná za tebe jsem. A za to všechno, co pro mě děláš."

„Rádo se stalo, holčičko," odvětí upřímně. Políbí mě na čelo a pak už mě nechá samotnou, abych se mohla kochat těmi nejkrásnějšími šaty, jaké jsem kdy viděla.

Zbytek odpoledne strávíme všichni čtyři spolu. Povídáme si, smějeme si a hrajeme hry. V televizi běží pohádky a celý dům už voní Vánoci.

Ve čtyři odpoledne se přiobléknu a vyrazím na sólo procházku po městě. Už dlouho jsem se tu jen tak neprošla. Neprohlédla si kostel na náměstí, nezašla do zastrčené cukrárny, kde prodávají ty nejlepší mini dortíky v Kanadě. Nezaběhla si po lesních cestičkách.

Pro dnešek ale bude muset stačit jen ta cukrárna.

Zvoneček nad dveřmi zazvoní, jakmile vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Instinktivně mi naskočí husí kůže, jakmile to zaslechnu. Usměvavé tváře servírek se otočí ke mně. Dokráčím až k dřevěnému pultíku, za kterým stojí zrzavá holčina se zelenou zástěrou kolem pasu.

„Zdravím, co to bude?"

„Poprosím jedno velký kafe, mini dortík s jahodami a..."

„Borůvkami," ozve se náhle za mnou.

Srdce se mi zastaví. Ohlédnu se a spatřím Kyla. „Kyle?"

„Zdravím, borůvko." Jeho zářivý úsměv rozjasňuje celou místnost. Udělá krok ke mně a pevně mě obejme. Nasaju z něj vůni máty a vody po holení, přesně jak si pamatuju.

„Co tady děláš? Já myslela, že ses přestěhoval do Itálie!"

„Jsem tady na Vánoce, na dva týdny," objasní mi. Usadíme se k malinkém stolku u okna. „Spíš mi řekni, co tu děláš ty? Taky na Vánoce?"

Zavrtím hlavou. „Jeli jsme sem s bráchou vyzvednout šaty na jeden ples, co se koná na naší škole. Na Vánoce přijedeme až příští týden."

„Ples?"
„Zimní ples. Koná se to každý rok touhle dobou. Všichni přijdeme oblečeni v bílé, hraje vánoční hudba, dělá se tombola, máme stromeček a pod ním zabalené prázdné krabice coby dárky, a tak dále. Všechno je to kvůli prachům, ale to už je druhá věc," uchechtnu se. „Má to svoje kouzlo."

„Stejně jako ty v šatech," mrkne na mě. „Fakt jsi o dost krásnější, než si pamatuju."

V hlavě mi vyvstane myšlenka na Jeremyho poznámku, že přezdívka hrošík už se ke mně nehodí. Ať chci nebo ne, pořád mě to bolí. Hlavně tu část mě, která reprezentuje tu malou plnější holku, co tak bojovala se sebou samou.

„Vážně váha dělá tolik, Kyle?"

Kyle svraští obočí a pak se rozesměje. „Váha? To vůbec není vahou, Cass."

„A čím teda?"

„To sebevědomí," odvětí. „Vždycky jsi působila hrozně nejistě, táhla se za tebou pomyslná ozvěna nejisté holčičky, co ti namlouvá, že nejsi dost dobrá."

V krku mi vyschne, naprosto mi dojdou slova.

„Vím, jak dobří kámoši jste ty, tvůj brácha a Jeremy byli, ale vždycky jsem věděl, jak špatný vliv na tebe Jeremy má. Ta jeho hloupá přezdívka ti každý den ubližovala a kousek po kousku ničila tvoje sebevědomí."

„Máš pravdu," uznám. „Dřív jsem si namlouvala, že to je jen sranda, že to nic není, ale bylo to hodně. Ubližovalo mi to. Myslela jsem si, že nejsem dost dobrá."

Kyle mi sevře dlaně ve svých. „Vždycky jsi byla dost dobrá, Cassie. Pro mě jsi byla víc než to."

Na viděnou, dívko v ručníkuKde žijí příběhy. Začni objevovat