Na viděnou, dívko v ručníku

25. - GARRETT

 „Nejlepší sex v mým životě," zopakuje Scott s tím pitomě šťastným výrazem, když nám s Loganem popíše jeho včerejší večer s Tessou. Oba na něj zíráme, jako by spadl z višně. O tomhle snil tak dlouho a teď, když se mu to konečně splnilo, tomu vůbec nemůžu uvěřit.

„A co bude teď? Povede to někam dál?"

„No to si piš, že jo. Teď už ji rozhodně nenechám odejít," zazubí se.

„No jsem rád, že jsi šťastnej, chlape," usměje se Logan a poplácá ho po zádech. „Ale já už teď musím běžet, mám rande."

„Kam ji bereš?" zeptá se ho zvědavě.

„Asi do Luny, klasika."

Rozloučí se s námi a Scott se odebere do kuchyně, aby si uvařil večeři. Já ten čas využiju ke čtení.

Drahá Grace,

dneska jsou to dva roky od tvojí smrti. Dva roky, nemůžu tomu uvěřit. Každým dnem je ta bolest z tvojí ztráty snesitelnější a já mám pocit, že můžu konečně zase dýchat.

Není to tak, že bys mi nechyběla. Chybíš, strašně moc. Dal bych cokoli, abys tu teď seděla se mnou a nutila mě koukat na jeden z těch romantických filmů, který jsi měla tak ráda.

Mám ale kluky a i když to nevědí, denně mi pomáhají se s tím vyrovnat. V hokeji se zlepšuju, příští rok se budu snažit o kapitánský místo, tak mi drž tam seshora palce.

Od tvojí smrti jsem myslel jen na to, jak můžu žít bez tebe. Jak můžu existovat bez tvého smíchu, bez tvé společnosti. A teď, když už se ta bolest zmenšuje, se snažím nějak existovat. Je tu hodně holek, Grace. Hodně. A většina z nich po mně dost tvrdě jede a mně je to hrozně nekomfortní. Nechápou, proč je odmítám. Ani kluci to nechápou a já nevím, jak jim mám vysvětlit, že moje srdce pořád, i po těch letech, patří jenom tobě. Jak na tebe mám jenom zapomenout, Grace? Jak se přes tebe můžu někdy přenést?

Garrett

Moje milovaná Grace,

už nemůžu. Nemůžu už ti psát s vědomím, že si to nikdy nepřečteš. Už nikdy ti nemůžu zavolat a postěžovat si, jak jsem dneska zkazil zápas. Jak jsem zaspal na ranní přednášku nebo jak moc tě miluju. Bože, tak moc tě miluju, Grace.

Pořád a napořád.

Tvůj Garrett

Už nezvládnu číst dál. Přesně si vybavuju ten pocit, i když už to jsou dva roky. Už dva roky a já pořád cítím tu bolest v srdci, kterou jsem v ten večer cítil.

„Co to čteš?" zeptá se mě Scott s utěrkou v ruce. Rychle deník zavřu.

„Nic."

„Fajn."

Odkráčí zpátky do kuchyně a mě píchne osten viny. Vím, že bych se mu mohl svěřit. Je to můj nejlepší kámoš. Jenže co když by se jeho pohled na mě úplně změnil? Co kdyby mě najednou viděl jako monstrum, co zapříčilo smrt svojí přítelkyně?

„Všiml jsem si, že ses zase začal sbližovat s Cassie," prohodí nečekaně.

„A?"

Obrátí se ke mně, strčí si ruce do kapes od tepláků, které mu sedí hodně nízko v pase. „Co s ní máš za lubem?"

„Co bych s ní jako měl mít za lubem?"
„Je to hodná holka, Garrette. A ty si zjevně v sobě něco řešíš. Nezaslouží si, abys jí ublížil."

„Nechci jí ublížit," ujistím ho.

„Ale ubližuješ," namítne. „Už jen tím, že jí neřekneš pravdu."

„Pravdu?"

Propíchne mě pohledem, ve které se mísí naštvání a zklamání. Vím, že co teď přijde, se mi nebude líbit. „Dopoledne mi odpadla přednáška a tak jsem tu trochu uklízel. Házel jsem špinavý prádlo do pračky a pod teplákama, co se ti válely v pokoji, jsem našel tohle."

Podá mu přeloženou fotku. Vím moc dobře, co to je za fotku, aniž bych se na ni podíval. Měsíce jsem ji nosil v kapse od kalhot. Vždycky jsem ji vytáhl, když jsem měl špatnej den, a podíval se na ni. Vždycky mi to dodalo sílu.

Od doby, co jsem se seznámil s Cassie, jsem se na ni už nepodíval. Upřímně mi to ani nedošlo, až do týhle chvíle, kdy jsem ji držel v dlaních.

„Co to je za holku, Garrette? To je důvod, proč se chováš v poslední době tak divně? Máš přítelkyni?"

Shlédnu k té fotce a otevřu ji. Fotil jsem ji já. V té době jsem Grace pořád fotil, zkoušel jsem si na ní různé objektivy a ona mi vždycky nadšeně stála modelem.

Na téhle fotce se usmívá. Má na sobě hnědý svetr, tmavé vlasy má rozpuštěné, tváře zčervenalé zimou. Byl listopad, jestli si to dobře pamatuju. Byl to jeden z posledních jakžtakž teplých dní, kdy se dalo jít jen ve svetru.

Vzhlédnu zpátky ke Scottovi, který nade mnou stojí se založenýma rukama. Čeká na vysvětlení a já mu ho dám. Teď už mi stejně nic jiného nezbývá. „To je Grace." Vyslovit její jméno nahlas mě neskutečně bolí, i po těch letech.

„Byla to moje přítelkyně."

Ten minulý čas ho lehce uklidní. „Rozešli jste se ve zlým?"

Zavrtím hlavou. „My jsme se vůbec nerozešli."

„Cože?" nechápe. Podívám se na tu fotku, ještě jednou potřebuju, aby mi dodala sílu. Pohladím ji po tváři a pousměju se.

„Před čtyřmi roky umřela."

Scott polkne na sucho. Na několik vteřin, dlouhých jako několik hodin, se odmlčí. „Pane bože," hlesne. „Jak?"

„Autonehoda." Vzhlédnu k němu. „Já jsem řídil."

„Bože, Garrette," vzdychne a posadí se vedle mě, aby mě objal. Nedělá to často, ale když už mě obejme, stojí to za to. Cítím z něj soucit a bolest. „Tak moc mě to mrzí."

„Kvůli mně umřela, Scotte." Hlas se mi zlomí. „Kvůli mně."

„To nebyla tvoje vina."

Odtáhnu se od něj. „Ale byla. Jeli jsme v noci, byla tma a já to blbý zvíře neviděl. Strhl jsem volant a narazili jsme do stromu. Já vyvázl jen se škrábancem, ona to nepřežila."

„Nebyla to tvoje vina," zopakuje. To samé mi tvrdí všichni.

Nebyla to tvoje vina, Garrette. Nebyla tvoje vina, že se neotevřel airbag. Nebyla tvoje vina, že vylítla z auta a zlomila si vaz. Nemohl jsi za to.

Ale já vím, že mohl. Je to moje vina. A já si to nikdy neodpustím.