Na viděnou, dívko v ručníku

47. - CASSIE

Každý rok trávím Vánoce doma, v Mayfieldu. Je to jediný svátek, na který se brácha pokaždé vrací z cest. Jediný svátek, na který se vždycky a za všech okolností sejdeme celá rodina.

A letos tomu nebude jinak. Jen je s námi bude navíc slavit ještě Jeremy a jeho mamka, kteří přijedou dneska dopoledne.

V Kanadě každý slaví Vánoce trochu jinak – někteří otevírají dárky už 24. večer, jiní čekají až na ráno. My patříme k té první skupině. Nevím proč, ale vždycky nám přišlo kouzelnější si dát štědrovečerní večeři v podobě krocana, šunky, brambor a kupy zeleniny a hned pak si otevřít dárky.

Jako dezert mamka vždycky dělá koláč, ale každý rok jinou příchuť. Loni třeba dělala švestkový, letos dělá jablečný. Z toho mám radost, jelikož ten mám nejradši.

„Jsou tady!" zajásá, když se domem rozezní zvonek. Otře si špinavé ruce do zástěry, kterou má kolem pasu, a rozeběhne se ke dveřím.

„Debbie!" zajásá mamka, když se ve dveřích objeví Jeremyho máma. Tyto dvě ženy spolu chodily už na školu a od té doby jsou to nejlepší přítelkyně. Zajímalo by mě, jestli takhle budeme jednou vypadat i my s Tessou.

„A kdopak je tohle," rozzáří se Debbie, když jí zrak padne na mě. Pečlivě si mě prohlédne. „Vypadáš krásně, zlatíčko. Strašně moc jsi vyrostla."

„Vždyť jsi mě viděla nedávno," zasměju se přidušeně, když mě Debbie obejme.

„Roku říkáš nedávno?"

Culím se, když se ode mě odtáhne. „Moc ráda tě vidím, teto Deb."

„Já tebe ještě radši," mrkne na mě a obrátí se na mamku. „Kde jsou chlapi?"

„Šli si trochu zabruslit na led."

Pak se obě přesunou do kuchyně a my s Jeremym osiříme. „Ahoj," pozdravím ho nervózně. Od toho večera uplynuly sice jen dva dny, ale i tak nevím, jak se k němu chovat.

„Ahoj," opětuje můj pozdrav. Rozevře náruč a já do ní vděčně vběhnu. Pevně ho obejmu kolem krku. Ještě před měsícem by mě nenapadlo, že budu za jeho společnost tolik vděčná.

„My půjdeme na chvíli ven," oznámí Jeremy mamkám, které se na nás zamračí.

„Vidíš to, Deb? Omladina už s náma vůbec nechce trávit čas."

Debbie pobaveně pokrčí rameny, ale dál naše zmizení už neřeší.

Přes červený vánoční svetr si natáhnu zimní bundu a vyrazíme s Jeremym do lesa. Stromy jsou zasněžené a vypadají jako z vánoční pohádky.

Vejdeme do místního baru, kam jsme od 18ti chodívali pravidelně. Vždycky jsme sedávali ke stolu, co je nejblíž kulečníku, a pak celý večer hráli a ucucávali pivo, které nám v tu dobu ještě vůbec nechutnalo. Jen jsme si nechtěli připadat trapní, že pijeme fantu nebo sprite.

Jakmile se usadíme, přiběhne k nám mladá servírka. Podle jmenovky se jmenuje Simone a zblízka si všimnu nápisu zaučuji se pod jménem. „Dobrý den, co vám můžu nabídnout?"

„Dáme si dvě piva," požádá ji Jeremy. Ona přikývne a odběhne za bar.

„Jako za starých časů," uculím se.

„Občas mi tyhle večery chybí. Tenkrát jsme neměli žádné problémy, zajímalo nás jen to, kdo koho porazí v kulečníku."

Zrak mi padne na obrovský zelený kulečník, na němž jsou odložená dvě tága. Obvykle je vždycky zabraný, ale jelikož jsou Vánoce, moc lidí tu není. „Tak co kdybychom si zahráli?" navrhnu spontánně.

Jeremy se na mě překvapeně usměje a hned se zamračí. „A jsi připravená prohrát, Evansová?"

„Na to by ses spíš měl zeptat sám sebe, protože já jsem odhodlaná ti to nandat," mrknu na něj. Vyskočíme od stolu a každý v dlani sevřeme jedno tágo. Jeremy koule srovná do trojúhelníku a provede rozstřel.

„Tak jaký chceš?" zeptám se ho, i když už předem znám odpověď.

„Víš, že já mám slabost pro půlky," mrkne na mě. Já se rozesměju, protože tuhle hlášku používá už od naší první hry. Tenkrát mě porazil na celé čáře, ale s každou další hrou jsem se zlepšovala, až jsem ho nakonec začala pravidelně porážet.
„Pravý horní," prohlásí těsně předtím, než tam pošle jednu z mých koulí. Obejde na druhou stranu kulečníku a zbaví mě i další koule.

Ta další už mu ale nevyjde a tak se velení ujímám já.

„Levá boční." Hravě tam umístím jednu z jeho koulí a on se na mě pyšně usměje.

„Jsi pořád dobrá, Cass."
„To se nezapomíná."

Po dvou hrách, které jsem obě vyhrála, se svalíme na židli k tomu pivu, kterého jsme se zatím nedotkli. Jsme tu už dvě hodiny a celou dobu jsme jen kecali. Vzpomínali jsme na minulost, bavili se o škole a o hokeji a já si na Garretta za celou dobu ani nevzpomněla.

„Teda jsi fakt dobrá, totálně jsi mě odrovnala," zubí se Jeremy.

Vypiju půlku sklenice na ráz a směju se, když ji položím zpátky na stůl. „Viď? Jsem fakt dobrá."

„Počkej, máš tady..." řekne, když se ke mně natáhne, aby mi nad rtem setřel knír od pěny z piva. Ten pohled, který si vyměníme, je až příliš dlouhý a intenzivní, abych ho mohla jen tak přejít.

„Děkuju," šeptnu.

„Garrett je kretén, Cass. Promiň, ale už jsem to fakt říct musel."

„Není," bráním ho hned.

„Jak můžeš říct, že není? Přímo před tebou se cucal s jinou holkou, proboha! Co za kluka tohle udělá?"

Hledím do jeho rozzuřené tváře, naprosto neschopná slova.

„Neříkám, že já jsem perfektní a nikdy jsem ti neublížil, ale tohle bych ti neudělal. Na to tě mám až příliš rád."

„Cože?" hlesnu.

Propíchne mě svýma modrýma očima.„Nebyla jsi jediná zamilovaná, Cass."

Srdce mi buší tak rychle, jak jsem ani nevěděla, že je to možné.

„Vždycky ses mi líbila, i když ty sama sobě ne."

„Jak víš, že-"

„Že ses sama sobě nelíbila?"

Přikývnu.

„Nosila jsi pytlovitý oblečení, vlasy sis pořád sčesávala do drdolu, malovala jsi se a kromě mě a Kyla ses s žádným klukem nebavila, i když se někteří snažili."

„Netušila jsem, že to bylo tak vidět."

„Vlastně se to nedalo přehlédnout," uchechtne se. Chytí mě za ruce a vzhlédne ke mně. „Neříkal jsem ti hrošíku, protože bys snad byla tlustá. Říkal jsem ti tak, protože jsi chtěla, aby tě tak viděli ostatní. Nechtěla jsi být vidět jako krásná holka, tak ses schovávala za maskou."

Dívám se na něj s pocitem, že mi pronikl do duše. Je pravda, že jsem se vždycky zahalovala, ale nikdy mi nedošlo, že to dělám proto, že jsem nechtěla být vidět.

„Děkuju, Jere."

„A za co?"

„Že jsi mě viděl."