Na viděnou, dívko v ručníku

48. - CASSIE

 „Viděl jsem tě tehdy a vidím tě i teď, Cass. A vím, po čem toužíš."

Rychle zamrkám.

ř„Měla bys mu zavolat, vím, že to chceš udělat."

„Přece jsi říkal, že to je kretén," namítnu. V očích ucítím tlak slz, které se derou na povrch.

„To je, za tím si stojím," zazubí se Jeremy, „ale miluješ ho."

Palcem setře slzu, co mi stéká po tváři. „A i když si myslím, že by sis zasloužila někoho lepšího, byl bych slepej, kdybych neviděl, jak se na něj díváš. A jak on se dívá na tebe. Už tenkrát na stadionu, když jsme se viděli poprvý. Mohl se zbláznit, když jsme se objali."

Vím, že bych z jeho žárlivosti neměla mít radost, ale mám. A Jeremy má pravdu – měla bych mu zavolat. Minimálně si zasloužím nějaké vysvětlení.

Zvednu se od stolu, přehodím přes sebe bundu, na hlavu si narazím čepici a vyjdu s telefonem před budovu. Srdce mi splašeně buší, když vytočím jeho číslo.

Zvedne to na druhé zazvonění. „Cassie?"

„Jo, ehm, to jsem já."

„Nečekal jsem, že mi zavoláš."

Zahledím se na sněhuláka, kterého na protější straně cesty staví tři malé děti. Sněhulák není vůbec rovnoměrný a pravděpodobně jim za chvíli spadne, ale jim je to jedno. Pobíhají kolem něj, upravují ho a smějí se. Nic je netrápí.

„Jen jsem ti chtěla popřát hezký Vánoce."

Na chvíli se odmlčí a já doufám, že se mi omluví. Že mi řekne důvod, proč se v posledních dnech choval tak divně. Proč přímo přede mnou líbal tu servírku.

„Tobě taky." No jasně, že ne.

Hlasitě si odfrknu. „Měj se, Garrette." A pak hovor ukončím.

Zastrčím si telefon do kapsy od kalhot a vrátím se zpátky do vyhřátého baru. Jeremy se opírá o bar a baví se s barmanem, ale jakmile mě uvidí, něco mu řekne a zamíří ke mně. Kdyby to bylo včera, zhroutila bych se mu s pláčem v náručí. Dneska už ale brečet odmítám. Pokud mi Garrett nemá, co říct, tak pak ani já nemám důvod brečet.

Podle mého výrazu Jeremy pozná, že to nešlo tak, jak jsem doufala. Je ale dost empatický na to, aby se mě na nic nevyptával.

Oblékne si bundu, dopije zbytek piva a pak mě obejme kolem ramen. Krátce si mě k sobě přivine blíž, aby mi dal najevo, že tu je pro mě. Jako vždycky. Pak se odtáhne, ale pořád mě objímá.

Po večeři a rozbalování dárků, které jsem se snažila si užít, i když jsem byla duchem nepřítomná, se konečně svalím do postele. Pustím si na notebooku první film, na který narazím, a přikryju se peřinou až po bradu.

O pár minut později mi někdo zaťuká na dveře. „Pojď dál."

„Nespala jsi?" zeptá se mě Mark, když se usadí vedle mě na postel.

Zavrtím hlavou a shlédnu k malému balíčku, co drží v dlani. „Co to je?"

„To je pro tebe," prozradí mi, když mi balíček podá.

Odhodím ze sebe peřinu a uvelebím se do tureckého sedu. „Ale Marku, tos nemusel."

„To není ode mě," vyvede mě z omylu.

Vzhlédnu k němu. „A od koho teda?"

„Od Garretta."

Srdce se mi rozbuší. „Cože?"

„Poprosil mě, abych ti to předal, až budeš sama." Mark mě políbí na čelo a nechá mě v pokoji, který se mi najednou zdá příliš malý, samotnou.

Prsty se mi třesou, když roztrhnu hnědý papír, ve kterém je dárek zabalený. Odhodím ho stranou a zjistím, že to je deník.

Je snad jeho?

Jakmile ho otevřu, vypadne na mě složený papírek. Rozevřu ho a najdu na něm krátký vzkaz:

ZASLOUŽÍŠ SI ZNÁT PRAVDU.

- GARRETT

Opatrně přelistuju na první popsanou stránku.

Drahá Grace,

tohle je fakt blbost. Kdybys věděla, že ti píšu dopisy, smála by ses. Řekla bys mi, jak je sladký, že jsem tak sentimentální.

Jenže já ti nepíšu pouze z nějaké sentimentality, nýbrž protože mi to poradila ta terapeutka.

Bude to k něčemu? Nejspíš ne. To ale neznamená, že to nemůžu zkusit.

Dneska je pondělí, venku svítí sluníčko, je teplo a všichni moji přátelé jsou venku u vody. Zvali mě, ať jdu taky, ale nemohl jsem. Ne když bych každou vteřinu myslel na to, jak moc bys tam chtěla být se mnou.

Poslední měsíce se vlastně točí jen kolem toho, co všechno bychom spolu mohli podnikat, kdybys byla naživu. Celé dny přemýšlím jen nad tím, jak jsi byla šťastná, když jsi mohla vběhnout do oceánu nebo když jsem tě nechal vybrat film. Vždycky jsi vybrala něco s mořskou tématikou a já předstíral, že to nesnáším, ale ve skutečnosti jsem to miloval.

Skoro stejně jako tebe.

Garrett

Nechápu to, kdo je Grace? A jak zemřela?

Grace,

dneska by ti bylo osmnáct. Osmnáct, do prdele. Máma mi pořád cpe, že musím tvou smrt brát jako součást života, součást vyššího plánu. Ale kdo kurva může mít takovýhle plány? Bůh? Proč by Bůh vzal život sedmnáctiletý holce?

Tak strašně ses na oslavu svých osmnáctých narozenin těšila a teď ji prožíváš v nebi. Víš vůbec, že už ti je osmnáct?

Nesnáším to, nesnáším být naživu, zatímco ty jsi mrtvá.

Garrett

Zmateně listuju z jedné stránky na druhou, čtu jeden dopis za druhým, ale pořád nechápu, co se jí stalo. Pochopila jsem, že si to Garrett vyčítá. Jenže proč?

Ahoj Grace,

jak se máš?

Dneska jsem byl u terapeutky a ta mi řekla, že bych ti měl vlastně popsat, co se stalo před tvou smrtí. Prý by mi to mohlo pomoct nějak to uzavřít.

Jenže já to popisovat nechci. Nechci se k tomu vracet, nechci nad tím přemýšlet. Chci ti jen říct, že tě miluju. Tak strašně moc, Grace.

Nedokážu na tebe přestat myslet, nedokážu se soustředit na cokoli jiného než fakt, že už tě nikdy neuvidím. Že už tě nikdy neobejmu, nepolíbím.

Že už ti nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamenáš.

Protože ty pro mě znamenáš všechno, Grace.

Všechno.

Garrett