Na viděnou, dívko v ručníku

35. - CASSIE

Mark mi hodí tašku do kufru, rozloučí se s Garrettem a posadí se za volant. „Tak šťastnou cestu," popřeje mi Garrett. Obejme mě kolem pasu a já k němu smutně vzhlédnu. Děsí mě, že jsem smutná z představy, že ho dva dny neuvidím.

„Budeš mi chybět," prozradím mu upřímně. Úsměv se mu rozšíří, přitáhne si mě k sobě ještě blíž.

„Ty mně taky," šeptne těsně než mě políbí. Polibek je vášnivější, než by se asi slušelo vzhledem k tomu, že nás Mark může vidět. V ten moment je mi to ale úplně jedno.

Uvelebím se na sedadle spolujezdce a stáhnu okénko spolujezdce, když na něj Garrett ještě zaklepe. Sehne se a s jakousi zvláštní naléhavostí pohlédne na Marka. „Jeď opatrně."

„Neboj," slíbí mu, ale to Garrettovi nestačí.

„Myslím to vážně. Nevíš, co všechno tě může vyrušit nebo překvapit. Dej pozor." Obrátí se na mě. „Moc si nepovídejte, ať se Mark fakt soustředí."

„Dobře," přikývnu. V očích se mu zračí takový strach, až mi z toho naskočí husí kůže.

Naposledy mě krátce políbí, pousměje se a uhne, abych mohla okno zavřít. Venku už dost přituhuje.

Ještě než zabočíme, se ještě otočím. Vidím Garretta s nervózním výrazem, s rukama v kapsách, jak nás pozoruje. Mávnu na něj, on mi mávnutí oplatí. A i když se fakt snažím nemyslet na tu jeho přehnanou reakci ohledně řízení, po zbytek cesty nemyslím na nic jiného.

Dvacet minut před příjezdem do našeho rodného městečka, do Mayfieldu, na mě dolehne nostalgie. Vybavuju si chvilky z dětství, kdy jsme tudy jezdívali na nákupy, když se po místních lesních cestičkách učil Mark řídit a kdy jsem sem chodívala běhat.

Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se přestěhovala do Toronta, ale Mayfield má něco do sebe. Něco, co mi kouzlí úsměv na tváři vždycky, když se sem vrátím.

Míjíme známe uličky, známé domy, známé lesní cesty, kde stromy dosahují neuvěřitelné výšky. Člověk si tu připadá jako mravenec. Jako jehla v kupce sena.

Vyjedeme obří kopec, který jsem dřív naprosto nenáviděla vycházet, a konečně dorazíme před široký bílý laťkový plot, za nímž se skrývá můj rodný dům.

Mark zaparkuje u strany. Rychle napíšu Garrettovi, že jsme v pořádku na místě, a pak už konečně vystoupím. Dýchne na mě známá vůně sena, orosené trávy a čistého vzduchu. V Torontu to takhle prostě nevoní.

„Maggie!" zajásám, když si všimnu naší čtyřnohé příšerky, která nás nadšeně vítá, jakmile vejdeme dovnitř. Její štěkot přiláká i mámu, která se se širokým úsměv objeví u hlavního vchodu.

Otře si dlaně do zástěry, kterou má omotanou kolem pasu, a rozeběhne se nám vstříc.

Obejmout mámu po tolika týdnech, co jsem ji neviděla, jako dar z nebes. Parfém, co používá už několik let, ve mně evokuje bezpečí a lásku, stejně jako její úsměv.

„Bože můj, tak moc jste mi oba chyběli!" vyhrkne, když se od nás konečně odtrhne. „Musíte mi toho tolik vyprávět!"

Zatáhne nás dlouhou chodbou až do obýváku, který se od mojí poslední návštěvy vůbec nezměnil. Je tu pořád ta stejná odrbaná pohovka, kterou máma odmítá vyměnit. Prý je nejlepší a vůbec nevadí, že vypadá, jako bychom si ji vzali z popelnice.

„Povídej, jak se ti vede v Torontu? Je to tam fakt plný hokejistů, jak se říká? Zaujal tě nějaký? A co Paříž? Podle fotek to tam vypadalo naprosto úchvatně! Bože, hned bych tam jela!"

„Co takhle jedna otázka po druhý?" navrhne jí Mark pobaveně. Mamka se začervená.

„No jo, jenže já těch otázek mám tolik, že vám je za ty dva dny nestihnu všechny položit!" zasměje se. Pohladí mě po vlasech a nadšeně se usměje.

„Máš nový účes, viď? Strašně ti to sluší!"

„Jen jsem je o pár centimetrů ostříhala, mami."

Máma vypadá, jako by jela na drogách, ale mně to nevadí. Líbí se mi, jak moc se na nás těšila.

„Kde je vlastně táta?" zeptám se.

„Ještě v práci, mají tam teď před Vánoci fofr," postěžuje si mamka. „Ale psala jsem mu, že za chvíli přijedete, tak slíbil, že dorazí co nejdřív."

Maggie vyskočí na pohovku a uvelebí se těsně vedle mě. Svou těžkou hlavu mi položí do klína a dožaduje se drbání s tím jejím rozkošným výrazem. Je jí úplně jedno, že mi slintá na džíny.

Další hodinu a půl vykládáme mámě o všem, co jsme od poslední návštěvy prožili. Mark jí vypráví o jeho milované Paříži a o dalších místech, které na své cestě po světě navštívil. Prozradí nám, že má do konce roku už naštěstí volno, aby si mohl užít Vánoce v klidu s rodinou. Ale hned druhého ledna odjíždí zase pryč.

Já mámě vykládám o Halloweenu a o Tesse, která mě donutila vzít si obleček andílka. O tom, že už se konečně dala dohromady se Scottem a že jim to spolu fakt svědčí.

Taky jí řeknu o tom, jak mě profesor Connelly pochválil za fotky, co jsem vyfotila pro školní časopis. „Byl úplně nadšenej! A já se nedivím, ty fotky se fakt vyvedly."

„No není divu, když jsi fotila svýho miláčka," poznamená Mark pobaveně. Máma se napřímí a nastraží uši.

„Miláčka?"

„Vůbec ho neposlouchej," požádám ji, ale ona mě naprosto ignoruje.

„Ty máš přítele? Jak dlouho? A jak se jmenuje? Proč jsi mi o něm proboha neřekla už dřív?"

„Protože jsme spolu jen pár týdnů, mami. O nic nejde."

Máma vytřeští oči. „Jak o nic nejde? Jako tvoje matka mám právo vědět o tvých vztazích, Cassie! Tak povídej, jak se jmenuje? Co studuje? Jak jste se poznali? A máš jeho fotku?"

Máma zní tak nadšeně, až mě to rozesměje. „Jmenuje se Garrett. Chodí se mnou do školy."

Mark vytáhne mobil a podstrčí ho mámě, která se na displej celá rozzáří. „Páni, Cassie, to je ale fešák."

„Já vím," zazubím se a hned se obrátím k Markovi. „Kdes vůbec vzal jeho fotku?"

„Tessa mi tu vaší fotku poslala."

„Naší? Cože?" Vytrhnu mámě telefon z ruky a pohlédnu na mě a Garretta na Halloweenském plese. Stojíme naproti sobě, Garrett mě drží za pas. Já se na něj usmívám jak na svatý obrázek.

Přejedu prstem po displeji doleva a zobrazím si další fotku. Tentokrát je Garrett bez masky, já stojím zády k objektivu. Tentokrát se Garrett usmívá na mě.

Rychle si fotky přepošlu a mobil vrátím Markovi. „Nevěděla jsem, že nás Tessa fotila."

„Taky proto ty fotky vypadají tak autenticky," mrkne na mě s úsměvem. Já mu úsměv oplatím a v hlavě si poznamenám, že jí za to musím později poděkovat.