Na viděnou, dívko v ručníku

30. - CASSIE

 „Tak děkuju za azyl," poděkuju Loganovi, když si odnesu tašku s věcmi do chodby. Logan mě s úsměvem obejme a vědoucně mrkne na Garretta, který mi položí dlaň na záda.

„Uvidíme se, Cass," rozloučí se se mnou a pak už s Garrettem zamíříme společně k jeho motorce. Pomůže mi nandat helmu a já ho pevně obejmu kolem pasu.

„Proč vlastně nejezdíš autem?" zeptám se ho. Úsměv na tváři mu v ten okamžik zkamení. Odvrátí ode mě pohled a nandá si helmu, aby se zaměstnal a nemusel mi odpovídat.

„Nemám auta rád," odvětí krátce a šlápne na plyn. Na tyhle jeho změny nálad si nejspíš budu muset zvyknout.

Když dorazíme před dům, všimnu si Scottova auta. „Ještě jsou tady," prohodím ke Garrettovi, který už se zase usmívá jako sluníčko, když mi pomůže z helmy.

„Je jedenáct, to už jsou snad vzhůru," ujistí mě. Chytne mě za bundu a přitáhne si mě k sobě. Opírá se o mohutnou motorku, zatímco já se opírám o něj. Skloním k němu zrak a celá zčervenám, když mě pohladí po zadku. Přitáhne si mě k sobě a dlouze mě políbí.

„Po tomhle jsem toužil už týdny," šeptne mezi polibky.

„Mohl jsi to udělat už dávno."

Zastrčí mi pramínek vlasů za ucho a povzdechne si. „Bál jsem se."

„Že mi ublížíš?"

Přikývne a shlédne opět k mým rtům. Pak se vrátí k očím. „Pořád se toho bojím, Cassie."

„Někdy je strach přesně to, co musíme překonat, abychom dosáhli toho, po čemž toužíme," pronesu s úsměvem. Naposledy ho políbím a pak už mu jen mávnu u dveří.

Když odemknu, zaslechnu Tessin smích. Hlasitě bouchnu dveřmi, abych jim dala vědět, že jsem doma. Hodím si tašku s věcmi do pokoje a zamířím do obýváku, kde je najdu v objetí na pohovce. Tessa má na sobě jen tepláky a sportovní podprsenku, zatímco Scott je jen v kraťasech.

„Ahoj!" pozdraví mě Tessa zvesela a přiskočí mě obejmout. Z jejího hlasu srší naprosté nadšení, stejně jako ze Scottova obličeje.

„Jak jste se vyspali?"

„Parádně," odvětí Tessa a svalí se zpátky ke Scottovi, který si ji přitáhne do náruče a láskyplně ji políbí do vlasů. Tessa celá zčervená.

„Spíš nám řekni, jak jsi to přežila s klukama. Neotravovali tě moc?" zeptá se mě Scott.

„Vůbec," ujistím ho. „Hráli jsme tu Loganovu hru a byla sranda."

Tu část o líbání Garretta si raději zatím nechám pro sebe.

„Tu s otázkama?"

Přikývnu. „To se divím, většina to s ním hrát nechce."

„Proč?"

„Nikdo dneska není rád upřímnej," pokrčí Scott rameny.

Tessa k němu vzhlédne. „Kdybys ke mně býval byl upřímnej dřív, mohli jsme si ušetřit to dlouhý trápení."

„A nebo bych ti to řekl dřív a ty bys mě odmítla."

„Což je dost možný, jelikož ještě před týdnem jsi byla přesvědčená, že o Scotta nemáš zájem," přidám se ke Scottovi.

Tessa si odfrkne a opět se ke Scottovi přitulí. „Naštěstí to ale dopadlo přesně tak, jak mělo."

„To mi povídej, kočko," zazubí se Scott a krátce ji políbí na rty.

Vyklidím si tašku, co jsem měla u Garretta na noc, a když se konečně svalím do postele, zavibruje mi na nočním stolku telefon. Natáhnu se pro něj a všimnu si zprávy od Jeremyho.

Od toho našeho telefonátu uběhlo už několik dní a já jsem na něj upřímně moc nemyslela. Měla jsem plnou hlavu školy a Garretta.

Jeremy: Akorát řeším s Markem, jak je na palici, že se mnou nemluvíš. No tak, hrošíku... odpusť mi.

Otráveně telefon odložím, jelikož je mi jasný, že je v náladě. Jinak by mi nepsal a už vůbec by mě takhle neoslovil, když ví, že to nesnáším a on se snaží, abych mu odpustila.

Jenže za několik málo minut přijde další zpráva.

Jeremy: Teď jsem si vzpomněl, jak jsme si jako děti hráli na písku a tys ho jedla. Bože, to byla prča. Mark říká, že ti prý chutnal, ale to je kravina, viď? Přijď do Luny!!!!!

Uchechtnu se a když se pokusím telefon opět odložit, dojde mi další zpráva.

Jeremy: Vždycky jsem tě měl rád a ničí mě, že tu teď nepopíjíš s náma. Pojď s náma zapít žal, hrošíku. Jeremymu se po tobě stýskáááá.

Fakt, že o sobě mluví ve třetí osobě, mi přijde roztomilý. Podívám se na hodiny – 21:35. To ještě není čas, abych šla spát. Navíc ani nejsem unavená.

Vyskočím z postele, převléknu se z pyžama do černých džínů, svetru a kabátu, vlasy stáhnu do drdolu a zamířím pěšky do Luny.

Venku je krásně – za pár dní začíná prosinec a vzduch tomu odpovídá. Je studený, prsty mi mrznou a špičku nosu mám červenou od zimy.

Zrychlím tempo a do baru dorazím za dvacet minut chůze. Kluky objevím okamžitě. Sedí na stoličkách u pultu a něčemu se strašně řehtají.

„Nazdárek," pozdravím je. Oba na mě překvapivě vykulí oči. Zjevně nečekali, že bych fakt dorazila.

„Sestřičko!" pozdraví mě nadšeně Mark a vrhne se mi kolem krku.

„Sestřičko!" pozdraví mě se stejným nadšením Jeremy, aniž by ho nějak trápilo, že jeho sestřička nejsem. A mně je to vlastně taky jedno. Upřímně mi udělá radost, jakou radost mají z mojí přítomnosti. A tak se rozhodnu objednat si jednoho panáka tequily.

To mi neublíží.

Nebo v to aspoň doufám.