Na viděnou, dívko v ručníku

39. - CASSIE

 „Netušila jsem, že sis mě tak všímal."

„Jsem starší jen o čtyři roky, Cass. Vždycky jsem si všímal hezkých holek."

Kyle mě pořád drží za ruku a mě to místo příjemně hřeje. Hladí mě palcem po kůži, dívá se mi zhluboka do očí a mě zaplavuje pocit, že mi vidí až do žaludku.

V tom mi na stole zavibruje telefon. Na displeji se objeví Garrettovo jméno. Vytrhnu se z Kylova sevření a celá se rozzářím, když přijmu hovor.

„Zdravím do Toronta," pozdravím ho se širokým úsměvem, který bohužel nemůže vidět.

„Zdravím do Mayfieldu, jak se daří?"

„Úžasně, akorát jsem na kafi se starým přítelem."

Na druhé straně se ozve hluboký nádech. „Přítelem?"

„Kamarádem," upřesním. „S Kylem se známe od základky."

„A co žes mi o něm nikdy neřekla?" V jeho tónu cítím rozhořčení.

Uculím se. „Garrette?"

„Co je?" vyštěkne.

„Ty žárlíš," oznámím.

„To teda ne," namítne sveřepě.

„Ale jo," trvám si na svém. „Nemáš důvod žárlit."

„Já vím, že ne." Krátce se odmlčí. „Jen už mi chybíš."
„Ty mně taky," odvětím mu s úsměvem. „Za chvíli už půjdu domů a vydáme se s Markem zpátky."

„Tak jeďte..."

„Opatrně," dokončím jeho větu. „Já vím."

„Těším se."

„Nápodobně."

Hovor ukončím a telefon si uložím do zadní kapsy od džínů.

„Kdo to byl?"

„Garrett," odvětím s úsměvem.

„Přítel?"

Přikývnu. Kylovi se v očích zračí něco, co nedokážu popsat. Možná lítost? Naštvání?

„Netušil jsem, že máš přítele."

„Taky jak bys mohl, neřekla jsem to."

Kyle mě propíchne zvláštním pohledem. „Je to dobrej kluk, Cass?"

„To záleží, jak definuješ dobrýho kluka," mrknu na něj.
„Pravda," zazubí se. „Chci, abys byla šťastná, Cassie. Nechci, abys skončila s někým jako je Jeremy. S někým, kdo tě sráží k zemi."

„Jestli tě to uklidní, Jeremy ho nesnáší. Takže bych řekla, že tvým měřítkům odpovídá na jedničku."

Můj fórek ho ale vůbec nepobavil. Hledí na mě stejně starostlivě jako před chvílí. „Miluješ ho?"

Pohlédnu do jeho modrých očí, tváře mi zrůžoví a já automaticky přikývnu. „Jo, Kyle. Myslím, že ho miluju."

Když se s Kylem rozloučíme, zamířím po zasněžené cestičce zpátky domů. V hlavě se mi víří myšlenky na zjištění, které jsem právě udělala – miluju Garretta.

Srdce mi buší, tváře mi hoří a rty mám zvlněné v širokém úsměvu. Jsem jako v euforii.

„No konečně," postěžuje si Mark, když dorazím domů. „Už jsme se báli, jestli ses neztratila."

„Proč bych se měla ztrácet?"

„Protože jsi se šla na půl hodiny projít a nakonec je z toho víc než hodina."

Sundám si z hlavy čepici, kterou mi po cestě stihl zasypat sníh, kabát pověsím na háček a zmrzlé ruce si strčím mezi stehna, abych je zahřála.

„Narazila jsem na Kyla," prozradím mu.

„Co-," zarazí se, „Kyla? Jako Kyla ze školy?"

Přikývnu. „Narazili jsme na sebe v cukrárně."

„Ty jo, na toho už jsem skoro zapomněl. Jak se má?"

„Dobře," odvětím s úsměvem. „Povídal mi, že ve škole se mu daří, našel si brigádu v muzeu a je šťastnej."

„Tak to jsem rád," pousměje se.

Dobalím si poslední věci, na verandě se rozloučíme s rodiči a pak už se vydáme na cestu domů. Silnice jsou kluzké, ale Mark je skvělý řidič, takže se nebojím.

Do reproduktorů pustím playlist od Lany del Rey, přitáhnu si kolena k bradě a hlavu si opřu o okýnko. Pozoruju okolní krajinu, která se pomalu ale jistě halí do sněhového kabátu.

Míjíme známé domky, známé domky a i když se do Toronta těším, už teď je mi po Mayfieldu smutno.

Božský hlas Lany del Rey mě nakonec ukolébá ke spánku.

Dobré ráno v Novém roce!
Ještě jsem Vám chtěla tady popřát všechno  nejlepší do Nového roku, ať jste zdraví, šťastní a ať je pro Vás letošní rok lepší než ten minulý ❤