Na viděnou, dívko v ručníku

34. - CASSIE

Po poslední nekonečné páteční přednášce rychle vyběhnu ze školy. Rozhlédnu se po parkovišti a ihned zaregistruju Garretta, jak se se založenýma rukama opírá o svou nablýskanou motorku. Má na sobě šedou mikinu s kapucí, černou koženou bundu a tmavé kalhoty. Na hlavě má kšiltovku s kšiltem dozadu. Jo, mám pro to jako většina holek dost slabost.

Vykročím k němu jistým krokem a prohlížím si jeho sebejistý úsměv. Vím přesně, na co myslí. Protože já myslím na totéž.

Předběhnu ho, chytím ho kolem krku a vášnivě ho políbím. On se mým počínáním nenechá zaskočit. Položí mi dlaně těsně nad zadek, přitáhne si mě blíž k sobě a polibek prohloubí.

„Přesně to jsem-"

„Chtěl udělat?" dokončím jeho větu. On s úsměvem přikývne. Ještě jednou mě krátce políbí a pak už mi pomůže do helmy, nasedneme na motorku a já ho pevně obejmu kolem pasu.

„Líbí se mi, jak se mě držíš jako klíště," prohodí těsně před tím, než se rozjede směrem ke mně domů.

Sbalit věci jsem si stihla naštěstí už včera večer. Za hodinku přijede Mark a společně vyrazíme na dvouhodinovou cestu domů, do horské vesničky kousek za Torontem.

„Těšíš se domů?" zeptá se mě Garrett, když sebou plácne do mojí postele. Tessa má odpoledne ještě přednášky, takže není doma. Sice ví, že spolu s Garrettem chodíme, ale ještě jsme vlastně neměly moc příležitost si o tom nějak víc pokecat.

„Moc," přikývnu se širokým úsměvem. „Už jsem rodiče dlouho neviděla a stýská se mi po nich."

„Jak to snášíš, že jsi od nich tak daleko?" vyzvídá se zájmem. Odložím si kabelku na stůl a vytahám z ní všechny věci, které si chci vzít s sebou. Peněženku, sluchátka a telefon uklidím do menší kabelky a zbytek věcí nastrkám do kufru, který je až moc plný na to, že jedeme jen na víkend.

„Mám svoje rodiče sice ráda, ale vyhovuje mi, že už s nimi nejsem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jsou skvělí, ale občas je vyčerpávající s nima trávit čas."

Garrett se uchechtne. „Jo tak to naprosto chápu."

„Ty máš s rodiči dobrý vztah?" Uvelebím se vedle něj a trpělivě vyčkávám na odpověď.

„Nijak zvlášť si nerozumíme," přizná. „Co jsem se odstěhoval do Toronta, skoro jsme ztratili kontakt."

„Tak to mě moc mrzí," povzdychnu si. „Neumím si představit, jaké to je, když si člověk nerozumí s vlastními rodiči. Měli by to být jediní lidé, na které se můžeš kdykoli spolehnout."

„Já se na ně můžu spolehnout," namítne, „ale nechci. A to je ten problém."

„To nechápu."

„Můj táta kdysi hrával profesionálně hokej. Dotáhl to fakt daleko a už odmalička mě tím směrem tlačil. Chtěl, abych taky jednou hrál profesionálně, což bylo občas dost nesnesitelný. Zaplatil mi ty nejlepší školy, na ledě jsem byl už skoro častěji než doma."

Ostře se nadechne a vydechne. „Zlomilo ho, když jsem mu řekl, že nechci hrát profesionálně."

„A proč teda hraješ hokej na univerzitě?"

„Protože ten sport miluju," pokrčí rameny. „Je to euforickej pocit, stoupnout si na led, cítit chlad všude po těle, honit se za pukem, přehrávat ostatní hráče a při zápasech poslouchat lidi, jak ti fandí."
„A proč teda nechceš k profíkům?" vyptávám se dál. Garrett vypadá, že mu moje otázky nevadí, za což jsem ráda. Občas mám pocit, že mi něco tají, že se mi v něčem neotevírá. Ale teď mám pocit, že si to jen namlouvám.

„Neláká mě to, že jsi celej rok v trapu. Člověk pořád někam jezdí, hraje na různých místech, hrozí zranění a další věci. Já jsem vždycky toužil po typickým rodinným životě. Chci se oženit a mít děti a chci je vídat častěji než jednou za měsíc."

To mi vykouzlí úsměv na tváři. „To zní moc hezky."

„Myslíš?"

Přejede mi dlaní po stehně, pohladí mě po pravé půlce a stiskne. Vytáhnu se k němu a hladově ho políbím. Líbáme se, až mi dochází dech.

Přeruší nás zvonek. „Dojdu tam," prohodím ke Garrettovi. Vyskočím na nohy a dojdu otevřít Markovi, který se na mě doširoka usmívá.

„Připravená?"

Zamračím se a shlédnu na hodinky. „Neměl jsi dorazit až za půl hodiny? Chtěla jsem si dát ještě sprchu, než pojedeme. Navíc je tu-"

„Garrette," pozdraví ho Mark s úsměvem. Otočím se a všimnu si Garretta, jak se svými širokými rameny opírá o futro u dveří. Ruce má založené na prsou, na rtech mu pohrává úsměv.

„Nazdárek, Marku."

„Nevyrušil jsem vás?"

Ve stejnou chvíli, kdy já zavrtím hlavou, Garrett přikývne. Mark se rozřehtá.

„Tak se mám teda stavit později?"
„Ne, prosím tě. Já se jenom převléknu a můžeme vyrazit, aspoň dorazíme o něco dřív."

Mark s úsměvem přikývne a zatímco já se zavřu v pokoji, abych se převlékla, oni dva se přesunou do obýváku.