Na viděnou, dívko v ručníku

15. - CASSIE

Včerejší kafe s Jeremym jsem posunula na dnešek, jelikož po tom rozhovoru s Garrettem jsem neměla chuť na nic než na horkou vanu a postel. Celý večer jsem se snažila přijít na příčinu jeho idiotského chování. Jasně jsem mu přece řekla, že od něj žádnou lásku navěky věků nečekám, tak proč najednou tak obrátil? Co mu přelétlo přes nos?

Nasoukám se do černých silonek, obléknu si černé kožené kraťasy, do nichž zastrkám bílé tričko s krátkým rukávem a aby mi nebyla zima, přehodím přes sebe zimní kabát. I když je dneska krásně a svítí sluníčko, což evokuje i teplo, zdání klame. Podle teploměru je dneska venku pouze krásných 6 stupňů.

„Kam razíš?" zeptá se mě jako obvykle veselá Tessa, jež si právě lakuje nehty tmavě zeleným lakem. Dělá to tak prý každý rok, aby ladila s přírodou.

„Jdu s Jeremym," připomenu jí.

Významně na mě mrkne. „No tak si to užij. Snad se vrátíš s lepší náladou než včera po hodině focení."

Při té vzpomínce mi naskočí husí kůže, žaludek se mi sevře. Snažila jsem se ten včerejší rozhovor s profesorem Connellym vytěsnit z paměti, což se mi do téhle chvíle i celkem dařilo. Fakt, že se chystá v univerzitních novinách článek o našem hokejovém mužstvu mě nijak nepřekvapuje. Hokejisti jsou v naší škole považováni skoro za bohy. Ale fakt jsem nečekala, že budou chtít originální fotky.

Profesor Connelly všem rozdělil úkoly a nakonec, když se dostal ke mně, mi prozradil, že já mám tu úžasnou příležitost nafotit fotky přímo kapitánovi, kterým je, jak jinak, Garrett Fitzgerald.

„Vždyť jste přece s Garrettem teď za dobře, no ne? Tak proč ti tak vadí, že s ním budeš trávit o pár odpolední navíc?"

Tessa má pravdu, nebýt tý pusy, asi by mi to nijak nevadilo. Jenže teď, po tom, co mě tak zazdil, z toho fakt nadšená nejsem. Jenže když jsem se snažila se z toho nějak vymluvit, profesor trval na svém. A tak budu od příštího týdne chodit téměř na každý jejich trénink, abych Garretta co nejlépe zachytila v jeho přirozeném prostředí. Paráda.

„Vždyť mně to nevadí," namítnu. „Jen z toho nejsem nijak zvlášť nadšená."

Tessa se zamyšleně zamračí. „Teda já ti nevím, ale nějak nemůžu přijít na důvod proč. Vždyť je to Garrett do háje, je to jeden z nejvtipnějších lidí, co znám. A ještě k tomu se na něj fakt dobře kouká, tak kde je problém?"

„Políbil mě," hlesnu sotva slyšitelně.

Tessa se napřímí. „Cože jsi říkala? Nejsem si jistá, jestli jsem ti jen špatně nerozuměla."
Vzhlédnu k ní a ta dva slůvka zopakuju. Tessa šokovaně vytřeští oči a vypískne. „No to je super! Já netušila, že se ti líbí."

„Nelíbí," odvětím automaticky. „Navíc mi jasně řekl, že už se nemůžeme dál bavit."

To ji evidentně překvapí stejně jako mně. „A řekla jsi mu, že ta pusa nemusí hned něco znamenat?"

„Právě, že řekla," přitakám, „ale on trval na svém. Takže asi chápeš, proč se nijak netěším na to, že budu muset trávit několik odpolední v jeho společnosti."

Dopiju skleničku vody a uklidím si mobil do malé kabelky, kterou se chystám si vzít sebou. Upřímně bych se radši převlékla zpátky do teplákový soupravy a lehla si s knížkou do postele, ale vlastně už se na Jeremyho docela těším. Na Garrettovo varování hodlám zapomenout a užiju si odpoledne s klukem, kterého už od dětství považuju za nejlepšího kamaráda. Nikdy jsem vlastně nepoznala nikoho, s kým bych si tak moc rozuměla. Až teda na Tessu, samozřejmě.

„Nemám promluvit se Scottem? Třeba ví, co se mu honí v tom jeho zblblým mozku," navrhne mi Tessa, ale já ji rázně odmítnu.

„Nechci, aby o tom věděl Scott. Nechci, aby o tom vůbec někdo věděl. Prostě jako by se to nestalo, tečka."

Můj jistý hlas mě samotnou překvapí. V hloubi duše doufám, že to focení proběhne v klidu. Prostě jen nafotíme pár fotek, ani spolu nemusíme moc mluvit. Pohodička.

„No já už musím běžet, ať tam na mě nečeká dlouho."

„Užij si to," mrkne na mě spiklenecky, načež já jen protočím očima.

Do kavárny dorazím pět minut před smluveným srazem. Vejdu dovnitř a když se rozhlédnu kolem, abych zjistila, jestli už tu Jeremy náhodou není, celá ztuhnu. U mého oblíbeného stolu u okna sedí Garrett, oči sklopené k obrazovce notebooku.

Jako by vycítil mou přítomnost, zvedne hlavu. Zbledne, stejně jako já neví, jak se zachovat. Měla bych odejít? Měl by on odejít? Měli bychom se chovat jako dospělí a prostě se pozdravit?

Už už se nadechnu, abych mu něco řekla, když zvonek nad dveřmi oznámí příchod nového hosta, kterým je Jeremy. Garrett si nás oba prohlédne, načež si beze slova sbalí věci, nechá na stole peníze a zmizí z kavárny.

„Co to bylo?" zeptá se mě Jeremy pobaveně.

„Nevím," odvětím a všechnu energii vložím do předstíraného úsměvu.

Jeremy mi vysvlékne kabát, pověsí ho na věšák a vedle něj umístí svou bundu. Posadíme se ke stolu na druhé straně kavárny, objednáme si dvě kafe a chvilku se na sebe jen koukáme.

Už je to věčnost, co jsem ho viděla naposledy. Bylo mi čtrnáct a stejně jako on, jsem vypadala úplně jinak.

„Změnila ses," nadhodí.

„Všichni se s věkem mění, Jeremy," připomenu mu. „Ani ty nevypadáš stejně jako když ti bylo patnáct."

„To je fakt," přitaká, „ale ne tolik jako ty. Fakt jsi zkrásněla, Cass," usměje se.

Uchechtnu se. „Už mi nemáš právo říkat hrošíku."

„To je pravda no. Hrošíka už nepřipomínáš ani vzdáleně."

Uculím se. „Tak to beru jako kompliment."