Na viděnou, dívko v ručníku

51. - GARRETT

Hledím na Cassie, která vedle mě spokojeně oddychuje. Je přikrytá jen do pasu, takže mi dává na odiv i svoje prsa, ale momentálně mě víc zajímá její tvář.

Tak moc mi chybělo ji takhle pozorovat. Pozorovat její tmavý vlasy, co jí lezou do obličeje, pootevřené rty, jimiž lehce oddychuje. Vypadá tak klidně, až je těžké uvěřit, že je vůbec skutečná.

„Vím, že mě pozoruješ."

„Taky to nijak neskrývám."

Cassie otevře oči a celá se rozzáří, když mě opravdu uvidí, jak ji pozoruju. Přitáhne se ke mně a pevně mě obejme kolem krku. Krátce mě políbí a uvelebí se mi na hruď.

„Včera to bylo krásný," šeptne.

S úsměvem jí políbím do vlasů. „Krásný je slabý slovo."

Hladím ji po vlasech, poslouchám zvuk jejího dechu a vdechuju její vůni, která mi tolik chyběla. „Proč jsi vlastně včera přišla, Cass?"

Cassie se nadzvedne a položí se na mě tak, aby mi viděla do očí.

„Byla jsem na tebe tak naštvaná, Garrette. Strašně moc jsi mi ublížil. Chtěla jsem, abys mě viděl v mamčiných šatech, abys se mnou tančil a držel mě v náručí, ale ty ses radši opíjel v Luně s nějakou servírkou. Víš jak moc mě bolelo tě tak najít?"

„Já vím, Cassie, a tak strašně moc mě to mrzí," povzdychnu si.

„Tím polibkem jsi mi ublížil, ale nebylo to to hlavní, kvůli čemu jsem se na tebe zlobila."

Svraštím obočí. „Tak kvůli čemu teda?"

„Že jsi ke mně neměl takovou důvěru, abys mi řekl pravdu. Abys mi řekl, co tě trápí."

„Chtěl jsem ti to říct," namítnu upřímně.

„Ale neudělal jsi to. Proč?"

Zastrčím jí pramínek vlasů za ucho a povzdychnu si. „Bál jsem se. Bál jsem se, že mě budeš nenávidět za to, co jsem jí provedl."

„Jak bych tě za to mohla nenávidět, Garrette? Nebyla to tvoje vina."

„Ale zabil jsem ji, Cassie. Zničil jsem ji."

„Nikoho jsi nezabil," namítne rázně. „V tom autě jste mohli umřít oba, tys měl jen prostě větší štěstí než ona."

„Ale nic to nemění na tom, že zemřela. V autě, které jsem já řídil."

„Ale nebyl jsi opilej, jel jsi podle předpisů, takže jsi špatně nic neudělal. Byla to prostě hloupá nehoda. Není to tvoje vina, nikdy nebyla a nikdy nebude."

Pevně mě k sobě přitiskne. „Nesmíš si to vyčítat."

„Děkuju," šeptnu.

Cassie se ode mě odtáhne a s úsměvem mi pohlédne do očí. „Miluju tě, Garrette."

Srdce se mi rozbuší. „Já tebe taky, Cassie."

.

Další čtyři dny strávíme s Cassie prakticky pořád spolu. Povídáme si o Grace, o mojí minulosti a o všem, co se mi ode dne, kdy jsem jí zaklepal na dveře, honilo hlavou. Vím, že bude trvat, než mi bude zase úplně věřit, ale jsem odhodlanej jí každým dnem dokazovat, že už jí nikdy takhle neublížím.

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že teď budu takhle šťastnej, nevěřil bych mu. Nevěřil bych, že už mě nebudou spalovat výčitky vůči Grace. A i když na ni občas pořád myslím, už myslím jen na to dobrý, co jsme spolu prožili.