37. - GARRETT

6.1K 254 16
                                    

Jelikož jsem se ráno probudil v dobré náladě, domluvili jsme se s klukama, že zajdem na snídani do Luny. Navíc je dneska sobota, takže máme volný den. Cassie ráno psala, že mají dneska v plánu výlet na tamní hrad, kam prý chodívali jako malí. Slíbila mi, že mi pošle hromadu fotek.

„Asi si dám lívance," oznámí nám Logan, zatímco listuje v bohatém jídelním lístku. Na snídani sem moc často nechodíme, takže jsme si museli zdejší ranní menu pořádně prolistovat.

„Já taky," přidám se k němu. Mávnu na servírku, kterou je ta stejná jako včera. Když k nám přispěchá, zářivě se na mě usměje.

„Máte vybráno?"

„Já si dám vajíčka," pronese Scott. „A slaninu navíc, prosím."

„Já poprosím lívance se zmrzlinou a tady pro kapitána to samý. Jo a ještě šlehačku!" zazubí se Logan. Servírka si naše objednávky zaznamená a pak ke mně shlédne.

„Něco k pití k tomu chcete?"

„Ještě máme," odvětím s úsměvem. Servírka přikývne a odběhne do kuchyně.

„Teda ta na tebe letí jak včela na kytku," prohlásí Logan s vážnou tváří. Pohlédnu na Scotta a v mžiku vyprskneme smíchy.

„Tvoje přirovnání jsou fakt legendární," směju se.

Logan se zatváří dotčeně. „No a není to pravda? Včely přece letěj na kytky, ne?"

Dál se smějeme, když mi padne zrak na blonďatou servírku. Stojí za pultem a se širokým úsměvem mě pozoruje. Smích vyměním za vážný výraz. Několik vteřin s ní udržuju oční kontakt, přeruším ho až když na mě promluví Logan.

Povídá něco o zimním plese, co se koná příští týden. Obrátím se zpátky k blondýnce, která mě pořád po očku pozoruje. Zrovna tam míchá něco k pití. Skleničky si položí na tác a odnese ho ke stolu na opačné straně místnosti.

Když se od nich otočí, mrkne na mě.

„Gare?"

Odtrhnu od ní zrak a pohlédnu na Scotta, který se na mě zubí. „Na co pořád myslíš prosím tě? Jsi jak duchem nepřítomnej."

„Já si myslím, že vím, co ho vyrušilo," uculí se Logan vědoucně a kývne hlavou k servírce, která k nám kráčí s plnými talíři.

„Takže jedny vejce a dvoje lívance," pronese, zatímco před nás pokládá talíře. „Budete si ještě něco přát?"

Všichni tři zavrtíme hlavou a ona se s úsměvem odporoučí zpátky za pult. Scott si nás podezíravě měří pohledem.

„Nech toho, Garrette."
Nechápavě pohlédnu do jeho napružené tváře. „Jako čeho?"

„Víš moc dobře čeho. Znám tě až moc dobře a už poznám, jak to vypadá, když s někým flirtuješ."

„Já s ní neflirtuju," zalžu.

„Můžeš se mnou na chvíli ven?" požádá mě, ale na odpověď nečeká. Zvedne se ze židle a už míří k východu. Omluvně pokrčím rameny a následuju ho.

„Já vím, že se bojíš," prohlásí Scott, jakmile za sebou zavřu dveře.

„Cože?"

„Když jsi mi prozradil to o Grace, došlo mi, proč ses během těch let, co tě znám, choval vždycky tak divně. Vždycky, když ses potenciálně mohl sblížit s nějakou holkou, zahnul si. Je to tvůj obrannej manévr, aby sis neublížil."

„Dal ses na psychologa nebo co? Nic takovýho nedělám," ohradím se automaticky. Jenže co když má Scott pravdu?

„Mysli si, co chceš, jenže já tě znám, Garrette. Cassie je to nejlepší, co tě potkalo. Nenech si to pokazit svým iracionálních strachem." S tím mě opustí a vejde zpátky dovnitř.

Zhluboka se nadechnu a dřepnu si na schod před vchodem. Venku už přituhuje, prsty u nohou i na rukou mi mrznou, ale to mě v ten moment nezajímá.

Je to tvůj obrannej manévr, aby sis neublížil.

Scottova slova mi znějí hlavou ze všech stran a já si s každou další sekundou začínám uvědomovat, že má možná pravdu. Možná vážně utíkám od závazků, protože mám strach.

Dveře cvaknou a já se v domnění, že to je Scott, otočím. Jenže místo Scotta pohlédnu na krásnou blondýnku s černou zástěrou kolem pasu. Má na sobě úzké černé kožené kalhoty, vrchní knoflíčky na bílé košili si rozepnula, takže mám perfektní výhled do jejího výstřihu.

„Jsi v pohodě?" zeptá se mě starostlivě. Usadí se na schod vedle mě.

„Ani ne," odvětím upřímně.

„Co se stalo?"

„Utíkám sám před sebou," šeptnu. Hledím do zdi před sebou, od pusy mi jde pára a v hlavě mám pořád ta Scottova slova.

„A neděláme to všichni?" pokrčí rameny.

Uchechtnu se. „Dobrá poznámka."

„Proč myslíš, že pracuju zrovna ve studentským baru? A celý dny? Abych nemusela snášet tu samotu, když se vrátím do bytu. Spolubydlící se před pár týdny odstěhovala ke svému příteli a já tam zůstala sama. Platím nájem, kterej je pro jednoho příliš vysokej, musím si brát směny navíc, abych to vůbec utáhla, a když už jsem doma, utápím se v samotě."

„To nezní zrovna jako život, kterej by holka v tvým věku chtěla žít."

„Myslíš?" uchechtne se. Odvrátí ode mě pohled a zahledí se do země.

„Zdá se, že každej máme problémy, který schováváme hluboko v sobě. Jen je smutný, že si jich vlastně téměř nikdo v našem okolí nevšimne."

Opět ke mně vzhlédne. Na tváři se jí rozzáří upřímný úsměv. „Víš, že jsem si o tobě myslela, že jsi jenom frajírek, co využívá svojí pozice v týmu, aby dostal všechno, co chce?"

„A proč jsi změnila názor?"

„Protože když tě tu vídám s klukama, vidím ty rozdíly mezi váma. Všichni ostatní mě očumují, mrkají na mě a myslí se, že jim hned roztáhnu nohy, když to jsou hokejisti. Z tebe ten pocit nemám, nikdy jsem neměla."

„A jaký máš ze mě pocit?"

„Že jsi vlastně hodnej kluk," uculí se. Pohladí mě po bicepsu a úsměv se jí ještě rozšíří. „Proto se mi tolik líbíš."

Srdce se mi rozbuší, když mi shlédne ke rtům. Před pár týdny bych ji políbil, bez váhání. Jenže teď vím, že by to byla chyba. Navíc to vlastně ani nechci.

„Já nemůžu, promiň."

Vzhlédne ke mně a udělá naprostý opak toho, co jsem čekal, že udělá – rozzáří se. „A přesně tohle dokazuje, že jsem se v tobě nemýlila."

Jemně mě políbí na tvář, vstane a zmizí uvnitř.

Na viděnou, dívko v ručníkuKde žijí příběhy. Začni objevovat