Na viděnou, dívko v ručníku

17. - GARRETT

Tři minuty před druhou vyběhne Cassie ze školy, s foťákem na krku.

„Promiň, zasekla jsem se ještě s Tessou."

„Vždyť jdeš včas."

„Jo, ale musel jsi čekat."

„Stejně dneska nemám nic jinýho na práci," pokrčím rameny. Cassie přikývne a pak už bok po boku zamíříme k mojí motorce. Cassie si schová foťák do batohu, který nandá na záda, zručně si zapne zapínání od helmy a pak už zaujme místo za mnou. Rozpačitě mě chytne za pas a já se ihned rozjedu směrem k lesu.

Nechám motorku u strany, aby nikomu nepřekážela, a následuju Cassie někam do hlubin lesa. Celou cestu jsme neprohodili ani slovo, čemuž se nedivím. Být na jejím místě, taky nemám chuť se se mnou vybavovat.

„Tady to bude fajn," oznámí mi po půl kilometru chůze. Zastavíme na úzké pěšince, na niž dopadají skrz vysoké stromy sluneční paprsky.

„To je krásný místo," nadhodím, ona jen přikývne. Vyndá si z batohu foťák a začne ho seřizovat. Vypadá u toho nanejvýš soustředěně, stejně jako tenkrát, když hrála na klavír. Ta holka je umělkyně tělem i duší.

Zamyšleně si skousne spodní ret, čímž mi vyvolá vzpomínky na náš polibek. A rázem i na čtvrteční sex s Rachel, při němž jsem si přesně tohle představoval. Jak si skousne ret, než pojme do úst můj...

„Garrette?"

A sakra, asi jsem ji neposlouchal. „Promiň, říkala jsi něco?"

Zacukají jí koutky a já poznám, že vynakládá veškerou svou energii, aby se neusmála. „To ne, jen jsi na mě koukal jak pes na flákotu masa."

„Aha, promiň. Asi jsem se zamyslel."

„No dobře, no tak asi začneme."

Další dvě a půl hodiny strávíme focením. Lépe řečeno tím, že mi Cassie pořád upravuje ruce, nohy, vlasy a skoro i chlupy v nose, abych na tý fotce vypadal dobře.

Vyfotili jsme můj obličej se všemi možnými výrazy, postavu ve všech možných postojích a když už se Cassie vybil foťák, vnímal jsem to jako dar od boha.

„Teda víc úsměvů už bych asi nedal," uchechtnu se, když si Cassie konečně sbalí svůj obří foťák do brašny.

„Promiň, nechtěla jsem tě zdržet tak dlouho. Musím mít ale z čeho vybírat."

„Já to nemyslel špatně," opravím se. Doufal jsem, že ji můj pokus o vtip pobaví, ne že to vezme jako urážku. Bože, fakt netuším, jak se zbavit toho dusna, které mezi námi panuje. A za které můžu jen a pouze já.

Nasedneme na mou motorku a opět beze slova dojedeme až k ní domů. Sundá si helmu, bez výrazu mi ji podá a jen s pouhým ahoj zamíří ke vchodu. „Počkej!" zavolám na ní. Ona se otočí, pořád z ní ale necítím žádné pozitivní emoce. Jen lhostejnost, nic víc.

„Já nechci, aby to mezi náma bylo takhle."

„Jak takhle?"

„Tohle dusno, Cassie. Je to nesnesitelný."

Zamračí se. „Ne? No tak pak ti teda ale nějak nerozumím, protože podle toho, co jsi řekl před pár dny, jsem pochopila, že přesně takhle to chceš."

„Ale..."

„Žádný ale, Garrette. Sblížili jsme se, dali jsme si pusu a pak jsi mě poslal do háje. Jasně jsi řekl, že už se nemůžeme dál vídat. A já to beru. Takže vést tenhle rozhovor mi přijde úplně zbytečný."

Udělám pár kroků k ní, ona udělá několik kroků ode mě. Na srdci se mi objeví obrovský šutr, který ne a ne spadnout. „Tenhle týden přijdu párkrát na váš trénink a ke konci týdne na zápas. Dofotím, co potřebuju, a půjdu ti z cesty."

Odemkne dveře a těsně než je zavře, se mi podívá do očí. „Lituju, že jsem si dovolila mít tě ráda."

A s tím dveře zavře.

Když dorazím domů, svalím se rovnou do postele. Nasadím si sluchátka, pustím si naplno první písničku, která na mě na Spotify vyskočí, a zavřu oči.

„Kurva, Logane! Ty křupky jsem si tu šetřil už od minulýho týdne! Těšil jsem se, že si je dám dneska v klídku u telky, a ty mi je sežeřeš? Si děláš prdel ne?" křičí Scott.

„Hele netušil jsem, že jsou tvoje," brání se Logan.

„A měl jsi snad pocit, že jsou tvoje? Mám si na ně příště napsat svoje jméno, abys věděl, že jsou moje?"

Zesílím si hudbu ve sluchátkách, abych je neslyšel, ale nepomůže to. Vztekle je odhodím na druhou půlku postele a přesunu se za těma dvěma.

„No to je skvělej nápad! Mohli bychom si dokonce zřídit každej vlastní poličku, abychom to jednoduše rozlišili, co ty na to? Do háje, Scotte, to tě fakt tak serou jedny brambůrky?"

„Jo, představ si to!"

„Pane bože!" zahulákám. Oba trhnou hlavou směrem ke mně.„Mohli byste to trochu ztišit? Fakt toho mám dneska dost."

„Sorry, kámo, nevěděl jsem, že jsi doma," omluví se Logan. „Navíc to říkej tady milovníkovi česnekovejch brambůrků," otočí se ke Scottovi, „který mimochodem ani nebyly dobrý. Vlastně byly dost hnusný," dodá.

Scott vytřeští oči. „Tak proč jsi je sežral celý?! Mohl jsi mi ten zbytek přece nechat!"

V těhle chvílích lituju, že nemám vlastní byt. Tam by se nikdo nedohadoval kvůli blbejm křupkám, nikdo by nehulákal a já bych měl klid se utápět ve vlastních depkách. Což je vlastně taky důvod, proč jsem těm dvěma vděčnej, že mi takhle sem tam znepříjemňují život. Občas je fajn na ty sračky zapomenout.