Na viděnou, dívko v ručníku

6. - GARRETT

 „A co teda děláš, když přijdeš domů po zápase?" zeptá se mě Cassie po chvíli. Nikdy bych nevěřil, že se mi s ní bude povídat tak lehce. Nevím sice proč, ale po tom jejím vystoupení mám pocit, že bych ji měl poznat.

„Většinou koukám na nějakej romantickej film." Nikdy jsem tohle nikomu neřekl. Všichni by se mi za to pravděpodobně smáli, ale ona jen překvapeně zamrká.

„A jakej máš nejradši?" vyzvídá. Líbí se mi, že na mě nezírá jako na blázna, že ve svých 22 letech koukám na romantický filmy. To je většinou u kluků dost neobvyklý. I když na druhou stranu nevím, proč by na tom mělo být něco divnýho.

„Pretty Woman," přiznám.

„Máš slabost pro Julii Roberts?" zazubí se. Dneska už je to po několikáté, co se na mě takhle usměje, a mně z toho pokaždé naskočí husí kůže. Do háje, má fakt krásnej úsměv.

U holek jsem zvyklej spíš na úsměv, který říká, abych už sklapnul a hodil si ji do postele. Vždycky z toho mám pocit, že mě vidí jen jako věc, kterou můžou využít ke zvýšení svojí popularity. Žádnou z nich jsem nikdy nezajímal já. Já - Garrett Fitzgerald. Všechny zajímalo jen to, že jsem hokejista a že se pak můžou chlubit kámoškám, že mě dostaly.

U Cassie tenhle pocit nemám. V jejím výrazu vidím jen upřímný zájem o mou osobu. Je to fakt příjemná změna.

Pobaveně se uchechtnu. „Neříkám, že v těch rudých šatech nebyla kočka, ale spíš mám celkově slabost pro ten příběh."

„Já taky," prozradí mi s úsměvem. „Doteď si pamatuju ten pocit, když jsem to viděla s mamkou poprvé. Celý ty dvě hodiny jsem zírala na obrazovku a měla husí kůži. Obzvlášť při té scéně, kdy ho poprvé políbila na rty."

„Měli bychom si ho někdy pustit spolu," navrhnu bez přemýšlení. Cassie po mně hodí překvapeným pohledem, ale už na to nestihne nijak zareagovat, jelikož dorazíme k nim domů. Scott s Tessou se rozloučí objetím, já s Cassie jen úsměvem, který mě doprovází ještě několik hodin poté.

Druhý den ráno mě probudí ten nejotravnější zvuk, co svět kdy slyšel – budík. Vehementně ho zamáčknu a překulím se na druhý bok, když se ale dveře od mého pokoje otevřou a já v nich spatřím vysmátého Scotta. „Vstáváme," zavelí.

„Jdi... víš kam," zabručím a schovám si hlavu pod polštář, což mi pomůže akorát tak ke ztrátě vzduchu.

„Dneska máme zápas, musíš vstávat," naléhá a zatleská mi přímo před obličejem. Nejradši bych mu ty jeho ruce strčil hodně, ale vážně hodně hluboko do prdele.

Promnu si oči, abych se trochu rozkoukal. „Zápas je až večer."

„A? Těšit se na něj můžeme už od rána," zazubí se. „Navíc máme školu."

Jo, to je bohužel fakt. Venku je ale dneska tak krásně, že bych si šel radši zaběhat nebo se jen projít nebo prostě cokoli kromě sezení v plné posluchárně, kde nám bude profesor vykládat něco o historii Kanady. Jen z té představy se celej oklepu.

Hned jak vstanu, tak zamířím do koupelny. Po cestě se pozdravím s Loganem, což je můj další spolubydlící a zároveň i spoluhráč. Je ztělesněním toho, co si všichni představí, když se řekne hokejista – hora svalů, co přemýšlí jen svým penisem. Zase je s ním ale dost sranda, což se hodí.

Dám si rychlou sprchu, vyčistím si zuby a přesunu se do obýváku za klukama, kteří zrovna vášnivě diskutují o tom večerním zápase.

Poslední týdny se u nás v kabině řešil jen tenhle zápas. Všichni jsme trávili na ledě a v posilovně dlouhé hodiny, kde jsme se dřeli do úmoru. A to všechno jen abychom dneska porazili kluky ze Southdalské univerzity.

Southdale je univerzita, která se kvalitou hokeje dost blíží té naší. A k naší smůle je musíme vídat dost často, jelikož jejich univerzita je jen asi dvacet minut autem. A to je fakt strašný, protože ty kluci jsou definicí kreténismu.

A tak jim chceme jednou pro vždy dokázat, že jsme lepší než oni. Fakt si myslím, že proti nim máme dost slušnou šanci, jelikož jsme nikdy nebyli v lepší formě než teď.

Po rychlý snídani nasednu na svou motorku a rozjedu se směrem k univerzitě, před kterou bez problémů zaparkuju. Jakmile si sundám helmu, všimnu si nějaké holky, co s foťákem kolem krku uhání od autobusové zastávky směrem ke vchodu školy. Nejdřív mi to nedojde, ale když se víc přiblíží, poznám v ní Cassie.

„Cassie?"

Zastaví se metr ode mě a chytne se za levý bok. Tváře má rudé a vypadá, že to s ní za chvíli sekne.

„Já nestíhám," objasní zadýchaně.

„To je vidět," zasměju se. „Nemáš tričko obráceně?"

Cassie vytřeští oči a shlédne k tričku, které má opravdu naruby. Vzhlédne ke mně a když si všimne, jak mi cukají koutky, naplno se rozesměje. „Ježíš, já jsem fakt marná."

„Máš focení?" zeptám se při pohledu na obří obal na foťák, co jí visí kolem krku.

Přikývne a když si na hodinkách zkontroluje čas, celá ztuhne. „Už pět minut!"

„Klid, ono se nic nestane, když přijdeš o trošku pozdě." Můj pokus ji uklidnit moc nezabere. Vlastně vůbec nezabere.

„Ty mě neznáš, já musím být vždycky všude včas. Nesnáším chodit pozdě. Jenže dneska ten debilní řidič myslel, že bude skvělý jet celou cestu třicítkou!"

Nejradši bych se začal smát, protože její vztekání vypadá dost vtipně.

„Promiň, už fakt musím běžet."

„Počkej!" křiknu na ni, když se rozeběhne směrem ke vchodu. Cassie se zastaví a ohlédne se. „Dneska máme hodně důležitej zápas a tak mě napadlo, jestli bys třeba nechtěla přijít?"

Překvapeně se na mě usměje. „Ty chceš, abych přišla na tvůj zápas?"

„Jo, proč tě to tak překvapuje?"

Místo odpovědi jen pokrčí rameny. „Já přijdu."

Spokojeně přikývnu a pozoruju ji do doby, než zmizí uvnitř budovy.