Na viděnou, dívko v ručníku

23. - GARRETT

 „Hele kdo je tady," šeptne Logan a hodí hlavou k Tesse s Cassie, které si o něčem povídají. Cassie vypadá jako ztělesněná bohyně. Dlouhé, čistě bílé šaty nenásilně zdůrazňují její křivky, rozpuštěné vlasy, které si natočila do vln, jí volně splývají na ramena. Na zádech má připevněná křídla, na hlavě třpytivou svatozář.

Tessa oproti tomu zvolila obtáhlý korzet s krajkami po břiše, zadek jí zakrývá úzká černá kožená sukně. Na nohou má vysoké kozačky na obřím podpatku. Na zádech má taky křídla, ale na rozdíl od Cassie je na nich temně černé peří.

„Bože," vydechne Scott. „Nemůžu tam jít."

„Už teď ti skoro stojí, co?" popíchne ho Logan, za což ho Scott odmění ránou do ramene. Logan se rozřehtá.

„Je to tvoje nejlepší kamarádka, Scotte," připomenu mu. „Nemůžeš se před ní schovávat donekonečna."

Zhluboka se nadechne, pak přikývne a nejistě jí vykročí vstříc.

„A přesně z tohohle důvodu se nechci nikdy zamilovat," prohlásí Logan. „Nepřináší to nic dobrýho."

Píchne mě u srdce. Má pravdu, láska je těžká. Lidi jí obětují všechno a ona se jim odvděčí smrtí.

Rychle ty myšlenky zaženu a jen přikývnu. Logan začne s tím, jak je láska k ničemu, jak jen ničí lidi a dělá z nich otroky toho druhýho, ale já už ho zvládnu vnímat jen z půlky. Soustředím se totiž na Cassie, která od těch dvou zdvořile odstoupí, aby si mohli promluvit, a sama osiří.

Nevím, jestli mě něco posedne nebo jestli jsem nadobro přišel o rozum, ale omluvím se Loganovi a zamířím k ní.

„Za co jdeš?" zeptá se mě s úsměvem, když už mezi námi není ani metr.

„Nepoznáš?" zeptám se uraženě. „Jsem Bond. James Bond," zasalutuju, načež ona vyprskne smíchy.

„No že mě to nepřekvapuje."

„Teda to se mě dotklo, Cassandro."

Poprvé ji oslovím celým jménem, což ji vyvede z míry. „Takhle už mě hodně dlouho nikdo neoslovil."

„Ne?"

„Ne," zavrtí hlavou. Na tváři se jí usídlí úsměv. „No nicméně, pane Bonde, co že jste tu tak sám? Žádná žena si ještě nezískala vaši pozornost?"

„Mám daleko důležitější úkoly, andílku. Dámy musejí jít stranou."

„Musíš chránit královnu, je to tak?"

S vážným výrazem přikývnu. Dvěma kroky zruším vzdálenost mezi námi a skloním se k jejímu uchu. Celá se zachvěje, když ucítí můj dech na kůži. „Ale dneska mám volno."

Zase se odtáhnu, ona se uculí. „Takže tu plánuješ dělat co, když nikoho nechráníš?"

Napřáhnu k ní ruku. „Nejprve bych tě rád požádal o tanec."

Zvážní. „Ale přece jsi říkal..."
„Na to dneska nemysli," požádám ji. „Dneska tu nejsme jako Cassie a Garrett, ale jako anděl a James Bond, dobře?"

Sálem se rozezní skladba od Tonyho Bennetta – The Way You Look Tonight. Přitáhnu si ji k sobě, dlaň jí položím těsně pod křídla. Tváří se opřu o její a nasaju její vůni. Bože, už jsem říkal, že voní naprosto úchvatně?

„Už jsem ti říkal, jak jsi nádherná?" zeptám se jí tiše.

Ona jen jemně zavrtí hlavou. „Tak ti to říkám teď." Odtáhnu se od ní a s vážným pohledem k ní shlédnu. „Jsi nádherná, Cassie."

Tváře jí zrůžoví, když se uculí. „Děkuju."

Několik vteřin se jen díváme jeden druhému do očí. Cítím z ní otázku, kterou by mi nejradši položila. A ano, mohl bych jí na ni odpovědět. Mohl bych jí říct, proč tu s ní teď tančím, i když bych neměl. I když jsem jí řekl, že se s ní nemůžu vídat. Jenže nechci. Líbí se mi, že jeden večer můžeme být oba někým jiným.

A zítra se zase vrátíme do starých kolejí.

Domů dorazím ve zvláštní náladě. S Cassie jsme protančili většinu večera, povídali jsme si a já na pár hodin upustil od slibu, který jsem si dal. Slibu, že se od ní budu držet dál.

Rozloučili jsme se chvíli před dvanáctou, když už Tessa chtěla jet domů. Nic nepila, takže mohla řídit. Krátce jsem Cassie objal a pak se ještě nějakou chvíli bavil s klukama, než už jsem taky zamířil k domovu.

Nervózním krokem dojdu ke skříni. Otevřu ji a z horní police sundám krabici, kde se skrývá něco, co jsem ještě nikdy nikomu neukázal.

Od třetího ročníku střední školy, kdy se stala ta nehoda, uběhly už čtyři roky. A já celý rok potom chodil na terapii, abych se s tou bolestí nějak vyrovnal. Hodiny a hodiny jsem se snažil s tou doktorkou spolupracovat, ale nešlo to. Nedokázal jsem o ní mluvit s cizím člověkem.

A tak mi, po několika sezeních, poradila psát si deníky. A to pomohlo. Další rok a půl jsem si vždycky, když jsem se cítil pod psa, psal do deníku. Sepsal jsem tam všechny svoje pocity a teď, když hledím na stránku, kterou jsem náhodně otevřel, mě všechny zaplaví jako tsunami.

Milá Grace,

dneska je středa. Tvůj oblíbený den. Sedím na pláži, do uší mi proniká zvuk vln narážejících na útesy, v nose cítím slanou vůni oceánu a na kůži mě chladí příjemně chladný vánek.

Když zavřu oči, skoro cítím, jak se vedle mě směješ. Jako bych viděl tvůj rozzářený výraz při pohledu na rozbouřenou mořskou hladinu.

Usmíváš se takhle i tam nahoře?

Doufám, že jo. Bože, doufám, že jo. Tenhle svět potřebuje tvůj úsměv, i kdyby to mělo být jen z nebe. Já potřebuju tvůj úsměv, Grace.

Každé ráno se probouzím s nadějí, že to byla všechno jen noční můra. Že se probudím a ty budeš ležet vedle mě. Že mě praštíš, když ti řeknu, jak jsi v noci chrápala. Jak mě obejmeš a dáš pusu na dobrý ráno.

Do háje, zase ty blbý slzy. Už mám dost toho pláče. Myslel jsem, že jsem ten typ kluka, co nikdy nebrečí. Jenže pro tebe jsem vyplakal už potoky slz, Grace. Tolik slz, že by mohly zaplnit celý oceán.

Garrett

Nalistuju další stránku.

Drahá Grace,

dneska je pátek. Oficiálně první den v mém novém bytě. Bydlím se dvěma klukama, se Scottem a Loganem. Oba dva zatím vypadají dost super, tak doufám, že se brzo spřátelíme.

Od pondělí začnou první přednášky a v úterý mám první trénink. Bože, už se nemůžu dočkat. Scott s Loganem jsou taky v týmu, což je na tom všem ještě lepší. Bál jsem se, že to budou nějací šprti, co celý den jen proleží v učebnicích, ale hned dneska, první večer, co tu bydlím, jsme zašli do zdejšího vyhlášeného podniku – do Luny. Musím ti říct, je to tam fakt cool.

Jak se máš ty? Já vím, že mi to neřekneš, jelikož ti tyhle dopisy nemám jak poslat, ale pomáhá mi se tě na to ptát. Mám tak pocit, že nejsi pryč úplně.

Chodíš na mě dohlížet? Jsi tu právě teď? Viděla ses s babičkou a dědou? Se svým psem?

Bože, Grace, mám tolik otázek. Tak moc by mě zajímalo, jaký to tam je. Tam v nebi.

No, myslím, že pro dnešek těch filozofických otázek bylo dost. Akorát na mě volá Scott, že jdem kouknout na zápas.

Chybíš mi.

Garrett.