Na viděnou, dívko v ručníku

7. - CASSIE

 „Ty chceš jít na zápas?" ptá se mě dneska už asi po pátý Tessa. Od chvíle, kdy jsem jí před patnácti minutama oznámila, že dneska na zápas půjdu taky, na mě zírá jak na ducha. Upřímně se jí ale vůbec nedivím. Nejsem nijak velkej hokejovej fanda, i když už jsem pár zápasů viděla. Na mě je tam až moc násilí.

„Ano, chci."

„A to ses rozhodla z ničeho nic?"

„Vlastně mě pozval Garrett," přiznám.

Tessa vytřeští oči. „Garrett Fitzgerald?"

„Ano, Tess, Garrett Fitzgerald," přikývnu. „Ráno jsme na sebe narazili před školou."

„A proč tě pozval? Netušila jsem, že jste kámoši."

„Já vlastně taky nevím, proč to udělal," pokrčím rameny, „ale včera večer jsme si celkem dobře pokecali."

Tessa se zazubí. „No to jsem si všimla."

„Vadilo by ti to? Kdybych se kámošili, myslím."

Zavrtí hlavou. „Vůbec ne. Mohli bychom se kámošit všichni čtyři, to by bylo super." Vstane z křesla a posadí se vedle mě na pohovku. Chytí mě za dlaně a starostlivě mi pohlédne do očí. „Ale buď opatrná, Cassie. Garrett má svoje kouzlo a není těžký mu propadnout."

„Ale prosím tě," uchechtnu se. „Nejsem hotová z hokejistů jako ty."

Zatváří se dotčeně. „Já nejsem hotová z hokejistů."

„To vykládej holubům," zazubím se a než stihne něco namítnout, zmizím v koupelně.

O dvacet minut později už jsem učesaná i oblečená. Zvolila jsem černé džíny, tričko s dlouhým rukávem, mikinu přes hlavu a černou péřovou bundu, kterou jsem si zatím jen uvázala kolem pasu, jelikož venku je na ni ještě teplo, ale na stadionu bych bez ní umrzla.

Vlasy jsem si spletla do francouzského copu, který se mi dneska povedl hned na první pokus. Tessa děláním vlasů strávila tolik času, jak kdyby měla jít na návštěvu ke královně.

„Tak mi to promiň, že chci být hezká," odfrkne si při vlnění posledního pramenu jejích dlouhých blond vlasů. Žehličku vytáhne ze zásuvky a spokojeně si prohlédne svůj zevnějšek v zrcadle.

„Jsem to ale kočka, co?" zazubí se a já pobaveně přikývnu.

Sbalíme si věci a vyrazíme dolů k autu. Naštěstí jsme to i přes Tessinu sáhodlouhou přípravu stihly v pohodě a ke stadionu dorazíme hodinu před začátkem zápasu.

Parkoviště je plné, ale místo jsme naštěstí ještě našly.

„Díky bohu, že nás kluci pustí zadem," poznamená Tessa při pohledu na dlouhou frontu, která už se stihla vytvořit před hlavním vchodem. Napíše Scottovi, že jsme na místě, a on nám za pět minut přiběhne odemknout zadní vchod. Vchod, který využívají hokejisti, takže vede chodbou, kde jsou i kabiny.

„Nazdárek," pozdraví nás Garrett, který se zrovna vybavoval s klukem, kterého znám jen od vidění. „Jsem rád, že jsi přišla."

„Tak doufám, že jim to nandáte, když už tu mám dvě hodiny mrznout," zazubím se a Garrett mi úsměv oplatí.

„Máme to v plánu," slíbí.

„Tak představíš mě nebo...?" ozve se kluk vedle něj.

„Jo jasně, Cassie, to je Logan, Logane, to je Cassie," představí nás. „Logan je můj spolubydlící."

„Těší mě, Cassie," mrkne na mě Logan.

„Mě taky," pousměju se.

V tom se na druhé straně chodby ozve hluk. O pár vteřin později se naplní bandou obrů. Podle výrazů kluků pochopím, že to jsou jejich dnešní soupeři.

„Už jsou tady," ušklíbne se Scott. Už už se nadechnu, abych něco řekla, když si všimnu, že kluka, co se tváří jako kápo jejich týmu, znám.