Na viděnou, dívko v ručníku

18. - CASSIE

„Ale no tak, Cassie! Sedíš u toho už tři hodiny, musíš mít z jeho obličeje už mžitky před očima!" naléhá na mě už potřetí Tessa.

„Nemůžu toho teď nechat, chci to dneska stihnout dodělat a ještě si chci jít večer zaběhat, takže mám práce až nad hlavu. Zavolej Scottovi a zajdi někam s ním," navrhnu jí, ale ona si jen odfrkne. Dřepne si na mou postel, nohy zkříží do tureckého sedu. „Chtěla jsem jít do Luny a tam se mi se Scottem nechce."

Odvrátím se na chvíli od počítače a pohlédnu do její tváře, na níž se usadil zkroušený výraz. „Zase jste se pohádali nebo co?"

„To ne," zavrtí hlavou, „ale něco je prostě poslední týdny jinak. Vždycky, když si začnu říkat, že je to mezi náma super, nasadí ten výraz."

Vím úplně přesně, jakej výraz má na mysli. Už jsem ho na něm taky několikrát viděla. „Vážně by sis s ním o tom měla-"

„Neříkej promluvit," skočí mi do řeči. „Já se o tom s ním nechci... nemůžu bavit, Cass. Všechno by se pak změnilo a to nechci. Nechci o něj přijít."

Povzdychnu si. „Pak už mě ale nenapadá, jak to vyřešit. Budeš mu prostě muset nějak naznačit, že o něj nemáš zájem."

„A to jak?"

V tom se bytem rozezní zvonek. „Já tam skočím," oznámím Tesse. Vyskočím na nohy, doběhnu ke dveřím a s úsměvem otevřu dveře.

„Překvapení!"

Naprosto zaskočeně vytřeštím oči. „Marku?"

Mark mi rozevře náruč a já do ní vpadnu. „Pane bože, tak moc jsi mi chyběla."

„Ty mě taky, bráško," odvětím se širokým úsměvem, když se od něj odtáhnu. „Netušila jsem, že už ses vrátil."

„Před pár dny," přitaká. „Prosil jsem rodiče, ať ti o tom neříkají, abych tě mohl překvapit."
„Tak to se ti teda povedlo," uznám. Otočím se, když z mého pokoje vyjde Tessa. Dojde mi, že se ti dva vlastně ještě neznají. „Tess, to je Mark, můj starší brácha. Marku, to je moje spolubydlící Tessa."

Tesse se na tváři rozlije úsměv, Markovi stejně tak. Potřesou si pravačkami a pak už se všichni tři přesuneme do obýváku.

„Tak povídej, přeháněj! Jaký to je ve světě?" zeptám se Marka.

„Naprosto úchvatný," odvětí zasněně. „Nikdy jsem nevěřil, že svět může být až tak zajímavej."

„Mark pracuje jako fotograf pro jeden cestovatelskej časopis," objasním Tesse.

„Takže hodně cestuješ?" zeptá se s upřímným zájmem.

Přitaká. „Je to moje vášeň. Miluju poznávat nové kultury, zvyklosti a krásy přírody. A ještě k tomu to všechno zachycovat na foťák, to je pro mě splněný sen."

Vytáhne si z kapsy od bundy telefon a pobídne nás, abychom se posadily vedle něj. Další hodinu si se zájmem prohlížíme ty nejzajímavější fotky, které pořídil. Začíná to fotkama pláží na Bali, západů slunce z vršku hory někde v Evropě, Opery v Sydney, žraloků na Havaji a památkami v Itálii a Francii.
Následují fotky zamilovaných párů, kteří se líbají pod Eiffelovkou, snídají v jedné z těch malých kavárniček v srdci Paříže nebo se tulí na pobřeží Seiny.

„Vypadá to, že v Paříži se ti líbilo nejvíc," zkonstatuje Tessa.

Mark s úsměvem přikývne. „Je to tam strašně romantický. Seznámil jsem se tam s jedním architektem, díky kterému jsem si uvědomil, jak je krásná i co se týče budov a staveb. Lidi se tam krásně oblékají, všichni vypadají stylově a šťastně. Hned bych se tam vrátil."

Plácnu ho přes stehno. „To se opovaž. Koukej taky chvíli zůstat tady, v Torontu."

Mark mě ujistí, že v nejbližších týdnech se nikam nechystá, což mě uklidní. Jsem ráda, že ho teď budu vídat častěji než jen párkrát do roka.

„Jo a víš, kdo je ve městě?"

„Povídej," pobídne mě zvědavě. Telefon si uklidí zpátky do kapsy a položí se hlouběji do sedačky.

„Jeremy."

Vykulí oči. „Jeremy Goldberg?"

Přikývnu. „Narazila jsem na něj nedávno, když měli kluci zápas."

Okamžitě mě píchne u srdce. Vzpomenu si na Garrettův úsměv, když jsem za ním přišla do šatny a povzbudila ho. A on pak rozhodl celý zápas.

„A máš jeho číslo? Rád bych se mu ozval, mohli bychom něco podniknout. Páni, toho chlapa jsem fakt dlouho neviděl," povzdychne si.

Tessa se vedle mě napřímí, v očích jí zajiskří. Už jen z toho poznám, že ji napadlo něco, co se mi vůbec nebude líbit. „A co kdybyste se viděli už dneska večer? Tady s Cass jsme plánovaly, že zajdem do místního studentského baru, tak by mohl jít s náma."

Chci se hned ohradit, že já jsem teda rozhodně neplánovala jít večer do baru, ale Mark se pro to ihned nadchne. „No to by bylo skvělý!" Obrátí se ke mně. „Napíšeš mu?"

Pohledem těkám mezi těma dvěma, oba na mě zírají s výrazem smutného štěněte, čemuž se prostě nejsem schopná bránit."

„Tak fajn," svolím nakonec. „Půjdem do Luny."