Concert in Vienna {Tokio Hotel}

1

Když autobus přijížděl na mojí konečnou zastávku, popadla jsem školní tašku, a vydala se ke zadním dveřím vozidla.

Autobus prudce zastavil, a já se musela chytit tyče abych nehodila držku. Dveře se otevřely, a já vyběhla do krásného centra Vídně.

Poskakovala jsem do rytmu písniček co mi zněly v mp3, a i přes divné pohledy kolemjdoucích si kolikrát i zazpívala text.

Doskákala jsem až k velké O2 aréně kam jsem měla namířeno. „Čauko Roberte" mávla jsem rukou od hlavy, a sekuriťák po mně pohyby zopakoval.

Vešla jsem do velké budovy, a rovnou zabočila do uličky která vedla do zakázané zóny pro normální lidskou duši, a to backstage.

„Don't cha wish your girlfriend was hot like me? Don't cha wish your girlfriend was a freak like me? Don't cha? Don't cha?"

Zpívala jsme na celé kolo bez naprostého zájmu ztrapnění. Pomalu jsem si tančila až k zákulisí kde byla největší pravděpodobnost že potkám svého otce, a budu mu moct předat jeho pozdní oběd.

Dneska večer se totiž koná velký koncert známé kapely Tokio Hotel, a táta jakož to ředitel akce už od 6:00 lítá po aréně, a rozdává rozkazy všem ostatním pracovníkům.

„Čaute lidi!" Vlezla jsem do místností za pódiem, a pozdravila všechny pracovníky který jsem začala poslední dobou vídat více než jedničky v mé žákovské.

„Ahoj Vaness, táta zrovna zaběhl do šatny té kapely rozdat instrukce, jestli chceš tam zajít tak jdi rovně a měli by to být asi páté dveře nalevo" ukázala mi Anita cestu bez očního kontaktu, a pokračovala v napojování nějakých krabiček.

Mávla jsem nad tím rukou a chtěla se vydat po chodbě dál, ale Anita mě ještě zastavila voláním mým jménem. „Když už tam rovnou jdeš, vezmi kapele tyhle handsfreečka" podala mi čtyři krabičky s několika kabely, a já se už konečně mohla vydat na hledání jejich šatny.

„3.....4......5!" Odpočítala jsem si dveře na levé straně uličky, a pomalu na ně zaťukala. „Dále!" Ozval se mladý mužský hlas se silným německým přízvukem.

Pomalu jsem vstoupila do místnosti, a rozhodně jsem pro ně musela vypadat směšně. Šestnáctiletá dívka co má na zádech školní tašku jim zrovna přinesla několik handsfree, snad si nemyslí že jsem bláznivá fanynka co se sem vkradla.

„Ehm... ahoj? Nesu vám tohle" nervózně jsem řekla, a rozhlédla se po místnosti jestli neuvidím tátu. „Díky" převzal si to ode mě blonďatý kluk, co měl tváře jako křeček, a další chlapec co měl dlouhý hnědý vlasy a vypadal jako Viking ze mě nestrhnul oči.

Sice nejsem jejich velký fanoušek, ale nejsou náhodou čtyři? Protože jim jeden chybí, ale třeba si jen odběhl na záchod co já vím.

Shodila jsem ze zad batoh který jsem si odhodila do rohu místnosti, a následovně z něj vyndala pytlík čerstvého pečiva co jsem koupila v pekárně na cestě sem.

„Ahoj tati" poklepala jsem zaneprázdněnému mužovi na rameno, a ten se následně na mě otočil. „Ahoj Vaness, čekal jsem tě tu později" obejmul mě, a já mu objetí velice ráda oplatila.

„Odpadla mi biologie, tak jsem ještě skočila do pekárny a koupila ti sváču" vyndala jsem pytlík zpoza zad, a on se na mě podíval pohledem "to si nemusela".

Pytlík pečiva si vzal z mých rukou, a pokračoval dál v konverzaci s dalšími muži. Bez žádných slov jsem se vyklouzla dveřmi z místnosti, a utíkala od té šatny co nejdál.

„Aaa!" Zakřičela jsem když na mě při běhu vykoukla uprostřed chodby vysoká postava. Narazila jsem člověku do nohou a svalila se na zem jako hruška.

Uslyšela jsem tlumený smích, a když jsem se chtěla podívat na toho člověka, tak jsem musela zaklonit hlavu tak že jsem si málem zlomila krk. Bože ten má snad nejméně 2 metry!

Pomalu jsem vzhlédla až na jeho hlavu. Měl černé dlouhé vlasy a ty mu kryla šedá čepice, jeho hnědé oči se na mě dívali, a jeho plné rty se mi smály přímo do ksichtu.

„Ha ha ha, moc směšné" opřela jsem se o ruce abych se mohla zvednout, a oprášila si zadek od špinavé podlahy. „Promiň, ale tohle se jen tak nevidí" bouchnul se rukou o koleno, a dále se smál na kilometry daleko.

Jen jsem protočila očima, a chtěla kolem něho projít abych mohla pokračovat v cestě do hlediště. „Počkej" zastavil mě a chytil pevně mojí paži.

Otočila jsem se na něho, a nechápavým pohledem se mu koukla do očí. „Co tu vlastně děláš? Nevypadáš jako že tu pracuješ" řekl.

„Taky že ne blbečku, a teď mě nech jít" vytrhla jsem se z jeho sevření a už bez zastavení se rozešla po chodbě pryč.

Došla jsem do velké haly po které jezdilo několik vozítek, a běhalo snad sto pracovníků sem a tam. Vytáhla jsem si z hromady bordelu židličku, a tu si krásně umístila pod stage.

V kapse od džínů jsem mezi papírky od žvýkaček našla svojí Motorolu razr V3, a abych zabila čas mezitím co budu čekat až táta dokončí svojí směnu, tak jsem zapnula mojí oblíbenou hru Tetris.

Ze soustředění mě probudily hlasitý hlasy které se pohybovaly po jevišti. Zvedla jsem hlavu od telefonu abych uviděla kdo je ten narušitel.

Když jsem spatřila znovu tu eiffelovku z chodby musela jsem znovu protočit očima. Ucítila jsem jeho oči na mém těle, a tak mě to donutilo se pohledem na něj podívat, a zjistit co má tentokrát za problém.

„Rád tě zase vidím vetřelkyně" protivně se usmál, a já na něho ironicky taky. Chtěla jsem pokračovat v hraní hry, ale znovu na mě promluvil.

„Jak se jmenuješ?" Zaujatě se postavil, a trpělivě čekal na mojí odpověď. „Nejsem žádná vetřelkyně ty strašidlo" ignorovala jsem jeho otázku jak nejlépe co jsme dokázala.

„Tak paní urážlivá" sepnul rty do tenké linky, a založil si ruce na hrudi. Naštěstí mě zachránila Anita když mu přinesla mikrofon se slovy „Zkouška už může začít".

„Nejsem ani paní urážlivá!" Zakřičela jsem když už ke mně stál zády, a zvedla se ze židle kterou jsem vrátila zpátky na hromadu bordelu.

Než jsem stihla odejít od jeviště pryč, tak jsem ještě zaslechla další smích který jsem už jasně poznávala. Zvedla jsem ruce a na nich vztyčila prostředníčky, ve smyslu at už se jde třeba jebnout.

Při odchodu z arény mě doprovázela jejich hudba, kterou jsem však ztlumila svými sluchátky, a přes milovanou mp3 si pustila další hity.