Concert in Vienna {Tokio Hotel}

21

*Vanessa Kirschner*

„Už otevřeli vstup do letadla" vyhrkl Georg, a my všichni odtrhli zrak od obrazovek mobilů. Koukám že všichni jdeme s dobou.

Seděli jsme v takové hale, kde se prostě dá jen sedět, nebo koukat z velkého okna na vaše letadlo.

„Tak jdeme" energeticky prohlásil Bill, a všichni jsme po dlouhém čekání vstali, a s pouhými batohy se zařadili do fronty.

Pracovnice nám jen zkontrolovali letenky a pasy, a pak nás pustili do chodby, co vedla až do letadla.

Podle toho co jsem se dočetla na letence, tak letíme do LA. Dává to smysl, protože naše letadlo je větší než ostatní, a letí s námi dalších 500 lidí.

Po příchodu do letadla nás pozdravila s milým úsměvem letuška. Na letence jsem měla napsáno že mám sedačku 15B, a tak jsem pomalu postupovala za zády Gustava až k mému sedadlu.

Gustav s Georgem seděli přes uličku, a vedle nich u okna nějaký cizí pán se sluchátky na hlavě. Měla jsem místo uprostřed, což není moc dobrý protože logicky sedím s Billem a Tomem, a ještě k tomu mezi nimi.

„Jakou máš sedačku?" Otočila jsem se na Toma co se protlačoval úzkou uličkou ke mně. „Áčko, takže u okna" podíval se na svojí letenku, a pak zpátky na mě. Bože, zase ty jeho oči.

Pustila jsem ho ať si sedne první, a pak jsem si sedla vedle něho. Batoh jsem si hodila mezi nohy, a vytáhla jsem z něho mobil, abych mohla ještě před odletem zavolat rodičům.

Mezitím si k nám přisedl Bill, a ten si rovnou vytáhnul polštář kolem krku. „Ahoj mami" pozdravila jsem jí do telefonu.

„Ahoj zlatíčko, tak co?" Něžným hláskem se zeptala. „Už jsem v letadle, za dvacet minut máme letět" povzdychla jsem si.

Letadlem jsem naposledy letěla když mi bylo devět, a to na dovolenou do Tuniska. Od té doby jsme slyšela už několik historek jak spadlo letadlo, a všichni umřeli, a tak se trochu toho lítání bojím...

Sice mi je už devatenáct, a jsem právně dospělá, ale mentálně rozhodně ne. Bez mamky nezvládnu skoro nic, a proto ještě ani nemyslím na stěhování se v budoucnosti.

„Tak to je super! My s taťkou jsme právě přijeli na hotel, a chystáme se do restaurace na oběd. Hlavně nám pak napiš nebo zavolej až doletíš"

„Neboj" uklidnila jsem jí. „Tak jsem měj zlatíčko, taťka tě taky pozdravuje. Ahoj!" „Ahoj" típla jsem hovor, a chtěla se podívat z okýnka, ale moje oči zalétli na Toma.

Díval se na mě se šibalským úsměvem, a do pusy si házel skittles. „Co?" Nechápala jsem proč se na mě tak dívá. „Je roztomilý jaký máš vztah s rodiči" znovu si hodil další skittlesku do pusy, a já protočila očima.

„Hodně se o mě bojí" objasnila jsem, a na svém telefonu ještě otevřela chat s Norou. Slíbila jsem jí že jí napíšu až budu mít nějaké novinky.

„To jsem viděl, jak říkám, roztomilý" usmál se, a já si povzdychla. Nevím jak vydržím ten let, jestli celou dobu bude mít takové kecy.

Po několika minutách už chodbičkou chodily letušky, a kontrolovaly jestli je všechno v pořádku. Pak nám ukázaly instrukce kdyby náhodou s námi to letadlo spadlo, a už se v reproduktorech ozýval hlas pilota.

Letadlo mezitím dojelo k dráze. A když už jsme byli na řadě abychom vzlítli, tak letadlo zrychlovalo a zrychlovalo.

Ucítila jsem jak už jsme byli ve vzduchu, a stoupali k nebi. V těle mi projížděl adrenalin, a já se pevně držela.

Ucítila jsem dotyk na své ruce která křečovitě svírala sedačku pode mnou. „Neboj" zašeptal mi to do ucha, a chytil mě za ruku, kterou lehce zmáčkl aby mi dokázal že se nemám čeho bát.

Bylo to od něho milý, a taky mě trochu strach z lítání ulehčil. Když jsme dosáhli naší výšky, mohli jsme se už v klidu odpoutat, a vytáhnout svojí elektroniku.

Máme letět něco málo přes dvanáct hodin, a tak jsem na notebooku otevřela složku se stáhnutými filmy, co tam mám pro případy jako třeba tenhle.

„Jdete se taky koukat?" Zeptala jsem se kluků, mezitím co už nabíhal sci-fi film jménem "Monstrum".

„Jo!" Řekli naráz, a udělali si větší pohodlí během sledování filmu. Bill to po půl hodině zalomil, a se svým polštářkem kolem krku skončil na mém rameni.

Tom vypadal ze začátku jakoby žárlil, ale potom se opět věnoval pozorování filmu.

„Jen si odskočím" řekla jsem, a snažila se opatrně odklonit hlavu Billa z mého ramene, abych si mohla stoupnout. Prodírala jsem se úzkou uličkou letadla až do zadní části, a to na záchody.

Zalezla jsem do stísněné místnosti, a snažila se ignorovat zápach. Potom jsem si umyla ruce, a vydala se zpátky na místo.

„Vaness?" Ozval se hlas, co jsem nepoznávala. Otočila jsem se na člověka co vyslovil moje jméno. Možná to nebylo mířeno na mě, a někdo má jen stejné jméno.

Byla to holčina, mohlo jí být kolem čtrnácti. Seděla na krajní sedačce, a vedle ní spící žena s mužem který pročítal noviny, nejspíš to byli její rodiče.

„To bylo na mě?" Nejistě jsem se zeptala, a rozhlédla se kolem sebe. „Jo! Jsi Vanessa Kirschner ne?" Teď byla nervózní i ona, a mně se celkem ulevilo že jsem se neztrapnila.

„Uhmm... ano" souhlasila jsem, a její úsměv na tváři se rozšířil ještě více.
„Ó můj bože! Jsem tvoje velká fanynka!" Potichu vypískla, a já se nad tím uchechtla.

„To je hezký. Co plánuješ v Americe?" Snažila jsem se navázat nějakou konverzaci, abychom se tam společně netopily v trapném tichu.

„K narozeninám jsem dostala lístky na koncert Tokia Hotel, a tak letíme do LA, a rovnou tam navštívíme tetu" odpověděla mi.

Měla jsem velkou chuť jí říct že její pravděpodobně "Idolové" jsou pár sedaček před ní. „Ty se znáš s tou kapelou, že?" Zeptala se mě teď ona, a mě to celkem zaskočilo.

„J-jo, jen trošku" mávla jsem nad tím rukou. „S Tomem ti to moc sluší" řekla, a já vykulila oči ještě víc. „Uhm... No... to děkuju" někdy si přeju aby nervozita nikdy neexistovala, protože poslední dobu se s ní setkávám až moc často.

„Tak já už půjdu, Tom na mě čeká" bez její odpovědi jsem se hned vypadal na svoje místo. Možná určitě jí došlo o jakého Toma se jedná.