Concert in Vienna {Tokio Hotel}

39

Ozvalo se ťukání na dveře mého pokoje. Jen jsem si odběhla se převléknout, a plánovala jsem se vrátit zpátky, ale někdo to už beze mě nevydržel.

„Dále" vyzvala jsem toho člověka, a přetáhla si tričko přes hlavu. „Vaness?" Řekl opatrně Tom.

„Mhm?" Otočila jsem se na něho, a uviděla jak si prohlíží můj pokoj, kde jsem strávila celé dětství.

„Už pojedeme... za hodinu musíme být na nějakém rozhovoru do televize" povzdechl si, a přešel ke mně. Přitáhnul si mě do dlouhého objetí, a pohupoval se se mnou ze strany na stranu.

„Přijdeš zítra že jo?" Podíval se mi do očí, a já kývla na souhlas. „Přijdu přinést tátovi svačinku" zasmála jsem se, a on se mnou.

„Tak vezmi u mně" šibalsky se usmál, a já ucítila jak mě popadl při objetí za zadek. „Bože Tome! Musíš to vždycky pokazit?" Protočila jsem očima, a snažila hrát naštvanou, ale později jsem vypukla smíchy a Tom taky.

„Měj se" řekl, a políbil mě. „Počkej, půjdu taky dolu" šla jsem za ním ke dveřím mého pokoje, a seběhli jsme schody do přízemí.

Zbytek kapely se tam už loučili s mojí rodinou, a tak jsem k nim přešla, a všechny kluky objala. Sice se uvidíme za necelých 24 hodin, ale to nevadí.

„Máš skvělou rodinu" zašeptal mi do ucha Bill když mě objímal. „Jen když jsou návštěvy" zašeptala jsem nazpátek, a on se tomu zasmál.

„Tak zítra" rozloučila jsem se s nimi, a oni na mě jen zamávali. Zavřela jsem dveře aby nám do baráku nešel studený vzduch, a vydala se do jídelny pomoct mamce uklidit ze stolu.

***

Vystoupila jsem z tramvaje, a dala se do kroku, protože jsem měla namířeno do kavárny Anker.

Čekal mě velký nákup, který se skládal ze tří skořicových káv, dvou lattéček, a jedné kávy příchuti irish cream. K tomu jsem ještě kupovala čtyři muffiny, a dva skořicové šneky.

No jo no, je to drahý když kupujete svačinku pěti lidem, a sobě. Prodavačka mi podala papírovou tašku, a dvě plata s kelímky plnými kávou.

„Děkuju" poděkovala jsem, a snažila se šikovně chytit všechen ten náklad. „Nesete do práce?" Zeptala se mě milá zaměstnankyně.

„Tak nějak" odpověděla jsem jí, a nohou si otevřela dveře. Šla jsem po ulici, a dávala si bacha abych nic nevylila, nebo neshodila.

Aréna byla přibližně patnáct minut chůzí, a se sluchátky a puštěnou hudbou, věřím, že to trvalo pouhých deset minut chůzí.

„Čauko Roberte" pozdravila jsem známého securiťáka. „Tyjo Vaness, tys vyrostla" prohlížel si mě, a otevřel mi dveře do arény.

„Ani ne" řekla jsem, a prošla kolem něho dovnitř. Vydala jsem se do části kde byli šatny, a podle toho co mi Tom napsal, by měli mít kluci šatnu číslo šest.

Našla jsem dveře s velkou šestkou na nich, a bez klepání si loktem otevřela dveře. Vrazila jsem do nich zády aby se více rozevřely, a už mě vítal hlas Gustava.

„Nazdar Vaness!" Zvednul se z gauče, a převzal si ode mě jedno plato kelímků s kávou. „Kde jsou kluci?" Rozhlédla jsem se po místnosti, a položila jídlo a zbylé kelímky na stůl.

„Bill s Tomem šli omrknout stage, a Georg už nějakou dobu tráví na záchodě" odpověděl mi, a nakouknul do papírové tašky.

„Pro vás jsou muffiny, já s tátou mám ty skořicové šneky" řekla jsem mu, a odhodila si tašku ke skříni. „A ty máš to latte jak si chtěl" doplnila jsem se, a usadila se na černou pohovku.

„Jsi úžasná" zakousnul se do muffinu. „Já vím" usmála jsem se, a z kapsy si vytáhla mobil.

Otevřela jsem aplikaci se zprávami, a zobrazila si chat s Tomem.

Vanessa: Donáška jídla je tady.

Tom: Běžíme!

Zasmála jsem se nad krátkou, ale zřetelnou konverzací, a už se věnovala Gustavovi. „Jak se těšíš?" Zeptala jsem se ho.

„To nevím... vždycky mám před koncertem smíšené pocity" usrknul si z kelímku kávu. „Takže se těšíš ale bojíš se" „Něco takového".

Z konverzace nás vyrušili dvojčata, který byli slyšet na metry daleko, protože se hádali. „Už zase?" Povzdychnul si Gustav, a já se na něho nechápavě podívala.

„Šli se podívat na tu stage kvůli tomu, že se dohadují kde kdo bude stát. Asi se nedohodli..." vysvětlil mi situaci, a já si rukou plácla do čela.

Vždycky se hádají kvůli blbosti.

Z koupelny která vedla rovnou do šatny mezitím vyšel Georg, který mě pozdravil, a já mu rovnou do rukou vrazila druhý kelímek lattečka.

„Děkuju" usmál se na mě, a sednul si vedle Gustava, který už dojídal muffin. Zaujatě jsem poslouchala hádku která se odehrávala za dveřmi, a bylo to opravdu vtipné.

„Ne Tome! Jestli chceš přebíhat tak by si musel stát na pravo!" Vykřiknul Bill, a celkem jsem se divila že až tak agresivně. Tom mi jednou říkal že Billa nechceš naštvat, a já to brala jako srandu, ale teď už to chápu.

„Proč v pravo když bych přebíhal za Georgem který stojí v pravo?! To nedává smysl Bille!" Ozval se nazpátek Tom, a pomalu překřikoval Billa.

„To se vážně hádají kvůli tomu?" Řekl potichu Georg, v případě kdyby ho náhodou dvojčata slyšeli, ale myslím že to nehrozilo.

„Taky to nechápu" pokrčila jsem ramena, a sedla si na křesílko, které bylo naproti gauči. Natáhla jsem se po jednom kelímku, na kterém bylo napsáno "skořicová káva" a mlčky si z něho usrkla.

„Tome už se rozhodni!" Vykřiknul Bill, a nejspíš zatáhnul za kliku u dveří šatny. Já, Georg, a Gustav jsme se narovnali, a dělali že jsme je vůbec neodposlouchávali.

„Jé, ahoj Vaness" usmál se na mě Bill, tak, jakoby se předtím vůbec nepohádal se svým bratrem. Za nim šel Tom, který se nejdříve mračil, ale pak si mě všimnul, a už šel ke mně s úsměvem.

„Ahoj prcku" políbil mě do vlasů, a přitáhnul si židli aby si mohl sednout vedle mě, a nemusel se mačkat vedle Billa.

„To máš od Viktora?" Zvážnila jsem, a propalovala ho pohledem. Jen se nevinně usmál, a nabídnul si čokoládový muffin, který si u mě vyprosil.

Protočila jsem očima, a znovu si usrkla kávy. „V kolik začínáte?" Prolomila jsem napínavé ticho které v místnosti panovalo.

„V 18:00" krátce mi odpověděl Tom s plnou pusou. „To bys měla vědět když máš lístky ne?" Zeptal se Gustav, a já na něho vykulila oči.

„Já mám lístky?"

Zdravíčko laskonky!
Zrovna jsem v Polsku, a je tu pěkně hnusně. Takže vám sem házím další kapitolku.

Užívejte života (i když je škola). A pokud se vám kapitola líbila, dost ocením hvězdičku.

Vaše Ally.