Concert in Vienna {Tokio Hotel}

40

Nevím jestli jsem nadšená, nebo vystrašená z toho, že mi kluci koupili lístek na jejich koncert, přímo v první řadě uprostřed.

Moc dobře vědí že se můžu na celé jejich představení koukat v živém přenosu na televizi u táty v kanceláři, takže nevím jaký to má smysl mi kupovat lístek.

Ale možná to bude lepší zážitek. Možná je lepší se tam mačkat s jejich fanoušky kteří mi budou po celou dobu pištět do ucha než sedět na kancelářské židli, a bez emocí čumět na obrazovku.

Možná něco chystají, a chtějí abych tam byla...

Co to melu. Bože Vanesso přestaň být tak domýšlivá. „Už půjdu, táta si určitě žádá pomoc, a taky svačinu" zvedla jsem se po přemýšlení z křesla.

Tom přerušil konverzaci s Billem, a podíval se na mě. Abych byla upřímná, trvalo to pouhých pět minut, a Tom s Billem se zase usmířili.

„Tak se měj, budu se na tebe těšit" objal mě, a pak mě něžně políbil na rty. „Já taky" usmála jsem se, a odtáhla se z objetí.

Popadla jsem zbylý kelímek kávy a pytlík kde se nacházeli dva skořicový šneci. Rozloučila jsem se s kluky, a opustila šatnu.

Cestou do nejvyššího patra, kde se nacházela tátova kancelář jsem potkala několik známých zaměstnanců.

Všichni vypadali dost zaneprázdnění, a tak jsem je jenom pozdravila, a nenavázala jsem s nimi žádnou konverzaci.

Byl to úžasný pocit po dlouhé době vidět lidi z mého dětství. Se kterými jsem vyrůstala, a oni si mě ještě pamatují jako mimino.

„Tati?" Rozezněl se můj hlas po kanceláři, a zavřela jsem za sebou dveře. „Tady jsem!" Vykřikl na mě z druhé místnosti, a tak jsem se tam vydala.

„Ahoj" pozdravila jsem ho „Ahoj zlato" podíval se na mě. „Nesu ti kávu a něco k snědku" nadzdvihla jsem kelímek a tašku, a jemu se na tváři objevil úsměv.

„Děkuju moc" uleveně si ode mě převzal kelímek kde byla poslední káva, a to irish cream, a já mu vytáhla jednoho šneka.

Druhého jsem taky vytáhla, a rovnou si do něho zakousla. „Už jsem potřeboval pauzu, ale pořád jsem neměl důvod proč. A teď už ho mám" napil se z kelímku, a já se zasmála.

„Potřebuješ s něčím pomoct?" Starostlivě jsem se na něho podívala, a on přešel ke stolu kde bylo několik papírů. „Zatím ne... jen co je dneska za datum?" Listoval mezi papíry, a já vytáhla z kapsy mobil abych se mohla kouknout.

„7. 1. 2009" přečetla jsem datum které se mi zobrazovalo na obrazovce, a táta mi poděkoval. Mobil jsem si schovala zpátky do kapsy, a přešla k velkému oknu za táty stolem.

Venku stálo hejno fanoušků, a čekali až je pustí do arény. Je pravda že se začíná už za hodinu, což znamená že za třicet minut se budou pouštět dovnitř, a tak chápu proč tu už čeká tolik lidí.

„Budeš zase tady v kanceláři nebo půjdeš domů?" Otočil se na mě táta. „Vlastně jsem dostala od kluků lístky" podívala jsem se na špičky mích Conversek, a cítila jsem jak mi rudnou tváře.

„No tak to aby ses už pomalu přesouvala do hlediště" zasmál se. Měl pravdu, jestli se tam chci v klidu dostat dřív jak bláznivý fanoušci, už bych měla pomalým krokem vyjít, protože se cestou chci ještě stavit na záchody.

„Jo už půjdu" hodila jsem si do pusy poslední kousek skořicového šneka, „Měj se" rozloučila jsem se s tátou, a on mi jen zamával.

Procházela jsem chodbou než jsem došla ke záchodkům pro personál. Sice bych tam neměla jít, ale koho to zajímá? Protože mě ne.