Concert in Vienna {Tokio Hotel}

27

„Je to všechno?" Zeptala se mamka, a vyložila z dodávky poslední krabici. „Snad jo" nahlédla jsem do prostoru jestli tam ještě něco nezbylo, a potom dodávku zavřela.

„Už musíme jet" vyšel táta ze dveřích bytovky, a popadnul poslední krabici kterou před chvilkou mamka vytáhla. „Jen tohle ještě odnesu" nadzvednul box, a zalezl zase do budovy.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že naše druhé dítě taky vyspělo, a už má vlastní bydlení" povzdychla si, a já jí pocítěně položila ruku na rameno.

Nikdy jsem si nemyslela že zvládnu odmaturovat, a už vůbec ne že se dostanu na Hamburskou universitu a budu studovat práva.

Od toho incidentu s Tomem uběhli necelý tři roky. Po té noci jsme se už neviděli, a ani jsme se nesnažili nějak zkontaktovat.

Samozřejmě že mě to ranilo. Ale byli jsme opilý, a Tom je známí tím že má holky jen na jednu noc, takže co jsem mohla čekat?

„A je to" probudil mě z přemýšlení hlas táty za mými zády. Nechtěla jsem aby odjeli, opravdu, ale musela jsem začít být dospělá.

Je mi osmnáct, a měla bych se tak už i chovat. Nejtěžší pro mě bylo opustit svojí partu, a hlavně mojí nejlepší kamarádku od malička Noru...

Ale zvládla jsem to, a jsem připravená začít novou kapitolu života. „Tady máš klíče, a mi jedeme" podal mi svazek několik klíčů.

Oba dva jsem si vtáhla do medvědího objetí, a nechtěla je vůbec pustit. Ale věděla jsem že je čeká dlouhá cesta zpátky do Vídně přes celé Německo, a tak jsem je nechtěla zdržovat.

Utřela jsem si slzy které mi tekly po tváři, a mávala svým rodičům, kteří už odjížděli. Super, a co teď?

Vyjela jsem výtahem do čtvrtého patra, a nakráčela si to do mého nového domova. Táta si trval na tom abych to tu měla luxusní.

Já bych si vystačila s 1+1, ale místo toho mám 3+1, ale já si nestěžuju. V předsíni bylo vyskládaných devět krabic s mými věcmi.

Tenhle byt už je vybavený nábytkem, takže tuhle starost jsem si mohla vyškrtnout, a radši jsem utrácela na dekoracích.

Klíčem jsem rozřízla krabici s nápisem "Kuchyň" a vytáhla z ní všechno nádobí, a další kulinářské pomůcky. Když jsem zavírala šuplík s vařečkami, tak se na jídelním stole rozeznělo moje vyzvánění.

Rychle jsem přiběhla k mému telefonu, a přijala hovor od Nory. „Ahooj!" S úsměvem na tváři jsem jí pozdravila, a šla si sednout na tmavě fialový gauč.

„Čau kočko, tak co Hamburg? Už teď mi moc chybíš..." slyšela jsem jak je smutná. „Ještě jsem nic moc nestihla. Přijeli jsme sem v 14:00 a jen mi rodiče pomohli vyložit věci, a zase jeli. Musím to všechno vybalit, a ještě zajít nakoupit" povzdychla jsem si.

„A co máš v plánu zítra?" Vyzvídala „Nejspíš si projdu město, a ještě se nějak zabydlím" odpověděla jsem jí.

„Už musím začít plánovat výlet za tebou. Doufám že mi tam ukážeš nějaký super bary" zasmála se, a já s ní.

Klasická Nora. Myslí jen na alkohol, kluky, sex, a další podivnosti. „Neboj, hele už budu muset ať to ještě dneska všechno stihnu. Někdy si zase zavoláme jo?" Zase jsem se postavila na nohy.

„Jo jo, tak si užívej nového života. Papa" „Papa" ukončila jsem hovor, a mobil si zasunula do zadní kapsy u džínů.

Další tři hodiny jsem vybalovala krabice, a při tom tančila na písničky co hrály v rádiu. Taky jsem si sepsala všechny věci co je potřeba koupit, a rozdělila si to na nutné, a na ty co koupit časem.

Během tančení do rytmu mě vyrušil zvonek. Muziku jsem ztlumila, a modlila se aby to nebyl nějaký soused co si jde stěžovat na to že jsem hlasitá.

Rychlostí světla jsem běžela ke dveřím, a zhluboka se nadechla. „Dobrý den, potřebujete něco?" Zeptala jsem se mladé holky která stála za dveřmi.

„Zdravím, jsem Linda, tvoje sousedka" podala mi ruku, a já jí přijala. „Viděla jsem že se sem stěhuje někdo v mém věku, a tak mě napadlo se seznámit" stydlivě se na mě podívala, a čekala na mojí reakci.

„Jo jasně, pojď dále" ustoupila jsem z dveří, a nechala jí projít. Ona se zula z bot, a pokračovala v cestě do mého bytu.

„Ještě tu skoro nic nemám, ale doufám že se to časem změní" řekla jsem, a dohnala jí. „To nevadí, taky jsem tu nová. Přistěhovala jsem se před týdnem za svým přítelem" mávla nad tím rukou.

„Takže bydlíš u něho?" Zeptala jsem se, a sedla si s ní na sedačku. „Tak trochu..." odmlčela se, a já viděla že jí něco trápí.

„Trochu? Jak to myslíš?" Nechápala jsem její slova. „Pořád pracuje tím stylem že je pokud ve studiu, nebo cestuje, nebo je se svými přáteli, kteří jsou i jeho kolegové" sklopila hlavu k zemi.

„To je mi líto..." soucítila jsme s ní. „Ale dneska večer se vrací i s jeho partou" trochu se rozveselila. „Co vůbec dělá za práci? Zní to zajímavě" posadila jsem se více pohodlně, a čekala na její odpověď.

„Je v kapele, zrovna se vrací z Evropského turné" řekla, a pozorovala mojí reakci. Jen jsem kývla hlavou, a už radši mlčela.

Nechtěla jsem aby si myslela že se jen vyptávám na jejího přítele abych se s ním mohla vyspat nebo co.

S Lindou jsem si povídala takovou další hodinu, a dozvěděla jsem se plno informací.

Třeba to že pochází z Francie, ale její mamka je rozená Němka, a když se její rodiče rozvedli tak se s mámou přestěhovala do Berlína.

„Chceš pustit nějaké písničky jeho kapely?" Nadšeně se mě zeptala během toho co mi pomáhala vybalovat krabici s věcmi do pokoje.

Sice jsem chtěla konverzaci o jejím přítelovi utnout, ale vypadalo to že ona se s ním chce pořádně pochlubit, a tak jsme jí nechala.

„Jo jasně" usmála jsem se, a povlíkla polštář tmavě fialovým povlečením. Svůj byt jsem celkově chtěla sladit do téhle barvy. Podle Nory je to prostě moje barva, a Nora má vždycky pravdu.

„Je to už rok staré album, a zrovna teď pořádali turné k němu" řekla, a mezitím něco hledala na telefonu.

„V jaké kapele vůbec je? Třeba to znám" zapnula jsem zip u povlečení, a polštář hezky narovnala vedle dalšího polštáře.

„Tokio Hotel"

To si dělá prdel.

Prosím pane bože ať není její přítel Tom. Ale proč vlastně? Já jsem s nim jen spala a nic víc, měl by mi být úplně u zadku.

„Znáš je?" Probrala mě. „J-jo, slyšela jsem o nich" nervózně jsem se usmála, a vyndala z krabice lampičku na noční stolek.

„S kým z nich chodíš? Nemusíš mi odpovídat-" „Ne to je v pohodě! Chodím s Gustavem!" Nadšeně vypískla, a mně se ulevilo.

„Moc vám to přeju, hodíte se k sobě" usmála jsem se, a lampičku zapojila do zásuvky za postelí. „Tuhle písničku naprosto miluju. Je z alba
Zimmer 483" promluvila po nějaké době hledání.

Pokoj 483? Něco mi to číslo říká, ale možná je to jen náhoda nebo tak něco. „Jmenuje se Reden" po pokoji se rozezněly první tóny písně.

„Gustav říkal něco o tom že se tam zpívá jak Tom se vyspal na hotelovým pokoji s nějakou holkou. Podle všeho to byl právě pokoj 483. No není to vtipné?" Zasmála se.