Concert in Vienna {Tokio Hotel}

2

„Kurva!" Zanadávala jsem si už asi po milionkráte na zpáteční cestě do arény. Někdy si říkám jak můžu být tak pitomá, a na všechno zapomínat.

Když zapomenu na test z matiky tak to se ještě dá překousnout, ale to že zapomenu svůj batoh v šatně někoho kdo vypadá jako štětka od záchodu, mop na vytírání podlahy, křeček, a Viking, to už se úplně omluvit nedá.

Navíc jsem si tuhle ztrátu uvědomila až po hodině od mého příchodu domů, když jsem ležela jako mrtvá v posteli a rozhodla se udělat domácí úkol z němčiny který mám samozřejmě ve zmiňovaném batohu.

Je šest hodin večer, a za půl hodiny začíná koncert Tokio Hotel. Už vidím jak se před arénou shromažďují jejich fanoušci, kteří bojují o nejlepší místo a to hned vepředu.

I přes mojí špatnou kondici jsem celou cestu z domu až k aréně poctivě běžela, protože jsem si chtěla batoh vyzvednout ještě předtím než se aréna na několik hodin uzavře.

Podle velkého autobusu a šesti kamiónu jsem poznala že jsem na správném místě. Řev fanoušků mi zvonil v hlavě jako ozvěna, musela jsme si přikrýt uši dlaněmi abych neohluchla.

Opatrně jsem se zadním vchodem vydala do podzemí, a celou dobu se modlila abych někoho nepotkala, protože jsem si pořád nevymyslela nějakou výmluvu, a opravdu jsem nehodlala zmiňovat mojí neschopnost a zapomětlivost.

„Vaness!" Zakřičel na mě známí hlas. „A do prdele" řekla jsem si pro sebe, a nasadila úsměv s kterým jsem se otočila na Roberta.

„Ahoj! Zrovna tebe jsem si netipovala že potkám" nervózně ze mě něco vypadlo, a muž v černé kombinéze s nápisem "Security" se nad tím pousmál.

„Co tu děláš? Za chvilku začíná koncert a ty by si tu bez vstupenky neměla co dělat" založil si ruce v bok, a přísně se na mě podíval.

„No víš... to se blbě vysvětluje, jen si pro něco skočím a slibuju že do pěti minut dobrovolně vypadnu" snažila jsem se vyklouznout z problému.

„No dobře, stopuju ti čas a opovaž se opozdit. Jinak ti vytvořím krásný problém u tatínka" protivně se usmál a já měla chuť mu vrazit. V hlavě jsme se uklidnila, a kývla na souhlas.

Rychle jsme vyběhla po chodbě ke schodům, které jsem však už musela vyjít, protože běhu mám dneska dost.
Každých deset sekund jsme si na hodinkách kontrolovala čas abych se ujistila že mám ještě čas, který jsem v realitě vůbec neměla.

Stresem jsem zabloudila do části arény kterou jsem snad nikdy nespatřila. Snažila jsem se orientovat podle každé blbosti, ale marně, stres nade mnou začal vyhrávat.

Chytla jsem se za hlavu a snažila se uklidnit moje myšlenky, a soustředit se na správnou cestu. Najednou jsem uslyšela pronikaví křik fanoušků, a to znamenalo že do deseti minut začne koncert.

Musím co nejrychleji najít cestu do té posrané šatny, a vypadnout. Úplně jsem ignorovala Roberta a jeho stopování mého času, protože už dávno uběhlo pět minut a tak jsem se smiřovala s týdenním domácím vězením od táty.

Podle lidského natěšeného křiku co jsme slyšela za zdí, mi bylo jasné že jsem v levém křídle budovy, a tím pádem taky na druhé straně než je šatna těch celebritek.

Rychlým krokem jsem se rozešla po chodbě a vyčítala si svědomí. Samozřejmě že se mi hlavou honily myšlenky jako "začnu být zodpovědná" a nebo "taky bych se mohla začít učit" ale bylo mi jasný že vznikají vztekem, a hned na ně zapomenu až vyběhnu z této prokleté arény.

Už mi musel vycházet kouř z uší, a obličej jsem musela mít červený jak rajče. Bylo mi už jedno kam zabloudím, takže jsem popadla kliku u nějakých dveří co jsem měla zrovna nejblíž, a zalezla do místnosti kde jsem si nahlas vydechla.

Vylekala mě rána za mými zády, a tak jsem se od dveří otočila na prostor v místnosti, a když jsem spatřila čtyři muže co se převlíkají tak jsem vykřikla a během toho si zakryla oči rukama.

„Bože co ta tu dělá!" Uslyšela jsme naštvaný hlas mužíka s dredy na hlavě. Došlo mi že jsem celou dobu šla v protisměru, a tak jsem si myslela že jsem zabloudila při tom jsem celou dobu šla správně, a s mým štěstím trefila první dveře přímo do jejich šatny.

„Moc se omlouvám!" Panikařila jsem a pořád měla zakrytý oči abych nemusela vidět jejich nahý hrudě. „Už se můžeš podívat" řekl Viking, a já tak udělala.

Všichni stáli přímo přede mnou, a s naštvaným výrazem do mě propalovali několik děr. „Co tu děláš?" Zopakoval jeho otázku kterou mi položil i před několika hodinami mužík z chodby, co teď měl vlasy jako štětka do záchodu.

„Hledám...." Odmlčela jsem se a scanovala místnost očima, a hledala mojí školní tašku. „Tohle!" Zvedla jsem batoh co ležel u skříně, a pevně si ho přitiskla k tělu abych ho už znovu neztratila.

„Jsme si říkal koho to je" promluvil blonďák, a Viking se tomu zasmál. Ale mop se štětkou pořád ze mě nestrhli oči.

„Měla bych jít než-" přerušila mě siréna co oznamovala že se aréna zavírá „se zavře aréna" v šoku jsem dopověděla svojí myšlenku a s nadávkou kopla do zmiňované skříně.

„Hádám že tu nemáš co dělat" podíval se na mě kluk s dredy „No nekecej Sherlocku" naštvaně jsem si založila ruce na prsou, a snažila se přijít na to co teď budu dělat.

Z kapsy jsem vytáhla mobil a snažila se dovolat tátovi, ale marně. Zrovna teď už mě nic jiného nenapadá, ale vsadím se že mě zítra ve sprše napadne dalších milion způsobu jak se odsuď dostat.

Plus tu byl špatný signál, a tak se žádná esemeska s voláním o pomoc neodeslala. Vztekem jsem zaklapla mobil a ten si zasunula do zadní kapsy u džínů.

„My už musíme na stage, takže se nějak dostaň ven" ukázal na mě křečoun, a společně s dalšími podivíny se vydal pryč.

Sjela jsem po zdi na zem. Cítila jsem se neskutečně trapně, chtěla jsem brečet, ale zároveň to tady rozmlátit.

Abych se dostala ven tak se musím přes nátlak fanoušků dostat pod jeviště za nějakým Securiťákem, a požádat ho aby mě nějak dostal ven.

Počkat.

Já to vymyslela! Rychle jsem tentokrát i s batohem na zádech vyběhla z šatny, a vydala se najít co nejbližší dveře do haly.

Mezitím se už zpustila hudba kapely, a já tak slyšela úplný nic. Křik posedlých fanoušků se proměnil v hlasitý zpěv německých písniček.

Po nějaké době jsem konečně dorazila k velkým dveřím do haly. Pořádně jsem se nadechla, a rychle vešla dovnitř.

Tlačili se na mě těla cizích lidí, a ty mi dělaly cestu k pódium ještě víc komplikovanou.

Ahojky!
Je to poprvé co sem píšu, a rozhodně ne naposled. Tuhle i předchozí kapitolu jsem psala s pomocí nelikaaaa takže jí za to moc děkuju.

Zrovna teď (je půlnoc) se nacházím v Rakousku, a jedeme směr Itálie. Přišlo mi to vtipné sem dát, takže tak. Užívejte prázdnin, vaše Ally.