Concert in Vienna {Tokio Hotel}

20

„Proč já nikdy nevstanu včas!" Zanadávala jsem si pro sebe, a pokračovala v přehrabováním šatníku. V deset mám být na letišti v Mnichově, s tím že tam je čtyřhodinová cesta autem.

Díky bohu že jsou mí rodiče respektující, a dokážou si z mého odvozu udělat i výlet na víkend.

Je pět ráno, pro někoho brzo, ale pro mě v tomhle případě pozdě. Měla jsem vstávat ve čtyři, abych si ještě stihla zabalit protože jsem toho do teď nebyla schopná.

Za necelou hodinu už plánujeme odjíždět, a jestli nás po cestě potká kolona, tak jsem v pěkné prdeli, a rovnou se můžu vrátit domu.

Ve stresu jsem si rychle vyčistila zuby, a převlékla se z pyžama do tepláků a pohodlné mikiny. Pořád nevím na jak dlouho budu pryč, a kam vůbec letím.

Už jsem se to snažila zjistit, ale marně... Když zavolám na Tomovo číslo tak se jen ozve ženský hlas že "Toto čísle neexistuje".

Mohl si změnit sim kartu, nebo si mě taky dát na černou listinu. Zabalila jsem si dostatek oblečení cca na tři měsíce, a jestli tam budu déle, tak si prostě potřebné věci dokoupím.

Do kufru jsem si ještě zabalila hygienu s líčením, a elektroniku si dala do batohu co budu mít v letadle. Přeplnění kufr jsem se vší silou zapnula, a musela jsem poprosit tátu aby ho snesl po schodech dolu, protože byl na mě moc těžký. Snad projde kontrolou.

„Vaness vezmi si rychle něco sebou k jídlu, a už musíme jet" panikařila mamka, a já rychle zaběhla do kuchyně, a vrátila se s ovesnou tyčinkou a jablkem.

Kufr jsme naložili do auta, a já si spokojeně (ale pořád ve stresu) sedla na zadní sedačky. Z batohu jsem vytáhla svůj nový iPhone 3G co jsem si mohla dovolit ze svého, a zapojila si do něho sluchátka.

Fascinuje mě jak se technologie posunula, a já už nemusím používat tlačítkový telefon na volání, iPod na písničky, foťák na fotky, a notebook na to abych ty fotky mohla někam nahrát.

Teď to můžu dělat všechno najednou v jednom mobilu, a to je prostě ráj. Taky je dotykoví, a tak už nebojuju s nefunkčními tlačítky.

Zapnula jsem si svojí oblíbenou písničku "fremdes Leben" z mého nového letního alba, co je pro změnu v Němčině s pár výjimkami.

Pozorovala jsem jak pomalu vychází slunce, a jak se dálnice plní auty. Na rychlo jsem si musela ještě zdřímnout, protože kdy jdete spát o půlnoci, a vstáváte v pět ráno, tak vám toho spánku trošku chybí.

„Vaness, vstávej. Za dvacet minut jsme tam" probouzel mě hlas taťky. Promnula jsem si oči, a rozlepila je tak od zaschlých ospalků.

„Cože?" Vyhrkla jsem, a uslyšela jak se mamka uchechtla. „Celou cestu si prospala. Už tam budeme tak se trochu prober" objasnil táta, a já nakoukla z okýnka abych se podívala na Německo.

Sjížděli jsme z dálnice přes dálniční kontrolu do velkého města. V Mnichově jsem nikdy nebyla, a už vůbec ne na letišti.

Obávám se že tam nebudou. Že přijdu, a nikde nikdo. Nemám ani letenku, na tož funkční číslo na jednoho z člena, a přes sociální sítě se jim rozhodně nedopíšu.

„Těšíš se?" Otočila se na mě mamka, a já si vyndala jedno sluchátko z ucha. „Bojím se" semknula jsem rty v tenkou čáru, a ona přikývla na pochopení.

„Neboj, odjedeme až tě uvidíme s těmi podivíny" uklidnila mě, a já si oddychla že bych se nějak odtamtud dostala, kdyby náhodou tam fakt nebyli.

Velká cedule vedle silnice ukazovala cestu na letiště, a čím blíže jsme byli, tím více pocitů se ve mně shromažďovalo.

*Tom Kaulitz*

„Třeba nepřijde" pokrčil rameny Gustav. „Musí" očima jsem propaloval parkoviště, a doufal že se tu objeví.

Je to první holka ke které něco cítím, se kterou se nechci jen vyspat, ale chci jí mít ve svém životě.

„Hele Tome, už je 10:18, musíme jít" položil mi ruku na rameno Bill, a vypadal jakoby mě litoval. „Ještě dvě minuty" povzdychl jsem si.

Na parkovišti se vyměnilo několik aut a taxíků, ale ani z jednoho nevyšla krásná dívka s tmavě blond vlasy.

Všechno na ní bylo perfektní. Její tělo, vlasy, úsměv, tvář... je taky zábavní, a člověk se s ní nenudí. A taky skvěle líbá, a když říkám skvěle, tak to tak doopravdy je.

„Tome... kdyby se náhodou neobjevila tak si tím hlavně nenech zkazit tour, když si napjatý tak to lidi pozna-" „Bože přestaňte s tím!" Přerušil jsem George v jeho slovech.

„Ona přijede! Já to vím! Nikdy by mě takhle nezklamala" vztek mě přemohl, a kluci se strachem v očích na mě koukali.

„Určitě by se ozvala jakýmkoliv způsobem kdyby nemohla s námi letět" už jsem se trochu uklidnil, ale pořád mě štvalo že si kluci o ní myslí opak.

„Je 10:20..." prolomil napjaté ticho Bill, a já sklopil hlavu k zemi. Chtělo se mi brečet, moc, ale nemohl jsem... jsme na veřejnosti a tady bych opravdu v téhle chvíli být zachycen nechci.

Gustav mě lítostně poplácal po zádech, a já popadl svůj kufr, a následoval svého bratra do velké budovy s nápisem "Terminál 1".

„Hej!" Zakřičel na nás dívčí hlas. Teď opravdu nemám náladu na fanynky a jejich otravný komentáře na náš vzhled. „Někdo nás volá" oznámil Georg, a já nad tím mávl rukou.

„Ignoruj jí, teď na to fakt nemám náladu" řekl jsem naštvaně, a pokračoval v cestě k odbavení.

„Tome!" Znovu ta dívka „Počkej!" A zase... „To jsem já Vaness!" A zas- počkat, Vaness?

Rychle jsem se otočil, a spatřil jak se táhne s velkým černým kufrem, a snaží se nás dohnat. „Ona přišla!" V údivu jsem shodil svůj batoh z ramene.

„Cože?" Otočil se na mě Gustav „Vaness, je tady" s těmito slovy jsem se k ní rozeběhl, a přitáhnul si jí do velkého objetí.

„Vzduch prosím" zamumlala mi do hrudi, a já jí uvolnil ze svého sevření. „Bál jsem se že nepřijdeš" určitě jsem se usmíval jak měsíček na hnoji, ale to mi teď bylo jedno.

„Jo to já taky... celkem jsem zaspala, a pak mě ještě čekala čtyřhodinová cesta sem. Kdyby nás potkala kolona, tak jsme v řiti" zasmála se.

„Pojď, pomůžu ti" vzal jsem za rukojeť její kufr, a rozešel se k odbavení kde nás pozoroval zbytek bandy. Vaness se se všemi pozdravila, a bavila se tam s Gustavem o tom jaká byla cesta.

Už bez kufrů a s letenkami jsme postupovali dále po letišti, a já se musel během toho několikrát štípnout, abych se ujistil že to není jeden z několika snů o ní.

Čauko

Je tu další kapitola, a rozhodla jsem se přidávat fotky pro představu. Snad si užíváte školní rok, protože já po včerejším pátku na který si vůbec nepamatuju si ho užívám až moc.

Mějte se, a buďte zdráv, vaše Ally.