Concert in Vienna {Tokio Hotel}

16

„Děkuju" převzala jsem si talíř s jídlem od kuchařky z výdejního okénka. Chytla jsem tác za jeho konce, a vyhlížela v jídelně stůl s mojí partou.

Těším se až odmaturuju, ale tohle mi bude chybět. Ty lidi co vidím skoro každý den, ty učitelé co mě štvou více a více, milé uklízečky co na mě každé ráno řvou kde mám přezůvky.

Co budu dělat po střední? Budu se věnovat hudbě? Nebo to vzdám a půjdu na vysokou? Neměla jsem v plánu nic.

Věřím v to že důležité věci mi prostě přijdou do života. A když ne, tak ten fakt musím přijat. „Vaness!" Křičel na mě hlas Bena po mé levici.

Spatřila jsem jeho, a zbytek party co se vesele baví. Jsme taková skupina přátel co společně pomlouvají ostatní při obědech, a někdy si zajdou v pátek k někomu domů pořádně zapařit.

Sedla jsem si vedle Nory, která se právě cpala hroznovým vínem. Pozdravila jsem jí pouhým "ahoj", a potom se snažila zachytit co se právě řeší.

„Kde máš Toma?" Prošla kolem mě největší mrcha Silvie. Je to typická blondýna s mini sukní, a výstřihem až po kolena. „Co ti je do toho" odsekla jsem, a získala si tak pozornost ostatních.

„To si opravdu tak naivní, a myslíš si že by miloval takovou nulu jako jsi ty?" Vysmála se mi do ksichtu, a já měla s tou chutí jí fláknout, ale chci tenhle ročník dokončit bez jediného napomenutí.

Vlastně jsem nevěděla jestli by mě dokázal milovat, ani nevím jestli já jeho jo. „Závidíš nebo co? Dokázala jsem toho více než ty za svůj marný život. Tak se starej o svoje" napodobila jsem její otravný úsměv, a otočila se zpátky k mí partě.

„Není ten tvůj náhodou slavný?" Zeptal se Alan ještě s pusou plnou jídla. „To je Tom Kaulitz! Z Tokio Hotel" odpověděla mu Elisa, a já protočila očima.

Možná je hustý "chodit" s někým kdo je slavný, ale říct ostatním s kým "chodíte" už je trochu těžší. „To jako fakt?!" Vytřeštil na mě oči Ben, a já na to jen kývla.

Neměla jsem chuť k jídlu, a tak jsem se v kuskusu pouze nimrala vidličkou. Bylo pro mě těžké se přenést přes to, když se mi lidi posmívali za to že dělám hudbu.

Už na to moc nenaráží, ale jestli že Silvie ví o mém "vztahu", tak se můžu připravit na další kolo posměchu.

„Jsi v poho?" Položila mi ruku na rameno Nora, a tak mě probudila z myšlenek. „J-jo, jen jsem se zamyslela" sklopila jsem oči k jídlu.

„Když myslíš" pokrčila rameny, a vrátila se ke konverzaci co vedla s Elisou a Rebecou. Zvedla jsem se od stolu, a rozloučila se s partou.

Tác se zbytky jídla jsem odnesla, a vydala se z jídelny pryč. Ve skříňce jsem popadla svůj batoh, a do něho si hodila učebnice francouzštiny, ze které píšeme zítra test.

Na svém telefonu jsem zkontrolovala čas. Bylo 14:43, a mně za dvě minuty jela tramvaj z nejbližší zastávky. Nasadila jsem nohy na ramena, a běžela jsem tak, že mi na dýchání nestačili plíce.

Oddychla jsem si, když jsem si v klidu sednula s lístkem v ruce. Pozorovala jsem rušné město z okna dopravního prostředku. Vypadalo to že hodně lidí jede z práce, nebo ze školy.

Naproti mně seděla malá holčička s aktovkou na zádech. Celou dobu mě pozorovala, a tak jsem se na ní usmála, a vytáhla si sešit francouzštiny abych se mohla učit, a zabila tak čas.

„Pardon" přerušil mě jemný hlas, a já zvedla oči od sešitu. Přede mnou stála ta holčička, a vypadala nervózně. Ztratila se? Nebo co potřebuje?

„Copak potřebuješ?" Příjemným hlasem jsem se jí zeptala, a ona měla pořád hlavu sklopenou, a pozorovala svoje špičky bot.

„Mohla bych tvůj podpis? Poslouchám tě už od začátku, a moc se mi tvoje hudba líbí" řekla. Tak tohle jsem nečekala.

„Jo jasně! Moc ráda" probrala jsem se z šoku, a usmála se na ní od ucha k uchu. Holčička si vytáhla z aktovky menší deníček, co byl polepený všemi různými samolepkami.

Já mezitím vyhrabal z kapsy od tašky nějaký fix, a čekala až mi ta malá nalistuje stránku mezi malůvkami. „Tady prosím" prstíkem ukázala na stránku, kde měla nakreslenou mojí červenou akustickou kytaru.

Chtělo se mi brečet. Možná jsem až moc emocionální, ale chtělo. Nahnula jsem se k deníku, a podepsala jsme se jí tam. „Můžu si to vyfotit? Je to moc hezké" zeptala jsem se jí, a čekala na její odpověď.

„Jo" zašklebila se, a já si z kapsy vyndala svůj telefon. Tlačítky jsem se dostala až k foťáku, a mobil si namířila tak, aby tam byl celý obrázek.

Už jsem jen stiskla tlačítko na vyfocení, a dostala si tak obrázek do galerie. „Děkuju" uklidila jsem si zpátky telefon „Já taky" usmála se na mě, a šla si zpátky sednout na její místo.

Už jsem musela vystupovat, a tak jsem si popadla svoje věci, a rychle vyběhla z tramvaje. Neměla jsem to namířené domu, ale rovnou do nahrávacího studia.

Asi se ptáte proč, ale já se rozhodla že vydám Vánoční písničku. Už jsem ji měla sepsanou, a tak jí stačilo jenom nahrát, a vydat.

„Ahoj Davide!" Zakřičela jsem od dveří, a z nohou si sundala zimní boty. „Konečně si tady, jdeš pozdě!" Ozval se jeho hlas z nahrávací místnosti, a já jen protočila očima.

Měla jsme jen zpoždění deset minut, tak nevím proč kolem toho dělá takové drama. Bundu jsem si pověsila na věšák, a batoh si hodila vedle něho.

Vyndala jsem si z něho texty k písničce, a nad nimi napsané akordy. Vydala jsem se za Davidem, a cestou si ještě z rohu místnosti vyzvedla mojí kytaru, co jsem si tady o víkendu nechala abych jí pak nemusela v nahrávací den táhnout do školy.

Kytaru jsem vyndala z obalu, a pečlivě si jí naladila. Písničku jsem si zkusila, než ji budu nahrávat, abych tam pak nic nezkurvila.

„Připravená?" Zeptal se mě David, co měl nohy hozený na stole, a v ruce držel knížku. „Snad jo" zaváhala jsem, a vydala se do místnosti obalenou akustickou pěnou.

„Počkej ještě" zastavil mě napůl cesty. „Dostal jsem nápad že bychom jsme to natočili, a potom ti založili YouTube kanál kam by jsme to video nahráli" řekl, a já jen na něho koukala.

„Ty chceš abych měla YouTube kanál?" Zabodla jsem si ukazováček do mé hrudi, a on na to kývnul. „Mohli by jsme pak nahrát videoklipy k tvým písničkám" navrhnul, a já vytřeštila oči ještě více.

Špatný nápad to nebyl, ale ty videoklipy... kolik mám těch písniček? 11? To by zabralo strašně moc času, a já mám ještě k tomu školu.

„Tak jo" souhlasila jsem, ale vím že toho budu později litovat. „Tak jo! Seženeme ti nějaký kameramany, a třeba po Vánocích by jsme se na to vrhli" stisknul ruce k sobě, a vypadal natěšeně.

Už jsem zalezla do místnosti, a David mezitím nastavil kameru, co mířila na mě. Z rohu jsem si vzala stoličku, na kterou jsem si sedla, a kytaru si opřela o nohu.

Naproti mně jsem si vzala stojánek, a hodila si na něho texty s akordy. David mi ještě nastavil mikrofon a na hlavu mi nasadil sluchátka.

„Začni kdy chceš" ozval se mi jeho hlas ve sluchátkách, a já jen kývla na pochopení. Trsátko jsem sevřela ještě pevněji, a než jsem začala, tak jsem se pořádně nadechla.