Concert in Vienna {Tokio Hotel}

3

„S dovolením, pardon, moc se omlouvám, pardon" protlačovala jsem se dopředu a omlouvala se každému člověku co jsem potkala.

Byly tady spíše holky než kluci. A několik z nich držely cedule ve stylu "Tome můžu být tvoje kytara?" Nebo "Bille vezmeš si mě?" a taky "Miluju Gustava" a nesmí zapomenout na "Georgi vypadáš dneska až moc sexy".

Po asi 10 minutách jsem se konečně dostala k zábradlí co dělilo bláznivé fanoušky a pódium. V té mezeře stálo několik securiťáku a mezi nimi byl i Robert.

„Roberte!" Zakřičela jsem na muže „Roberte noták!" Křičela jsem dále protože mě svalnatý muž přes hlasitou hudbu neslyšel.

„Roberte ty sráči!" Měla jsem chuť to vzdát, ale to slovo na konci zabralo, a on se na mě otočil. „Vanesso! Co tu děláš?!" Jeho tváře ihned zrudly vztekem.

„Zabloudila jsem a aréna se mezi tím stihla zavřít! Prosím dostaň mě z tohoto pekla!" Spojila jsem ruce k sobě, a kdybych měla kolem sebe místo tak bych určitě teď klečela a prosila ho ze všech sil.

„Nemůžu" krátce odpověděl přes zuby. „Prosím!" Prosila jsem ho dále.

*Bill Kaulitz*

„Wir Wollten nur reden, und jetzt liegst du hier. Und ich lieg' daneben, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden, reden„

Dozpíval jsem písničku, a křik fanoušků zesílil. Užíval jsem si tu slavnost a oblíbenost když jsem k divákům stál zády, a ruce měl zdvihnuté do vzduchu.

„Děkuju moc" poděkoval jsem a otočil se zpátky k divákům. Krátce jsem se uklonil a odběhl k Tomovi co tam stál jako socha.

„Tome" probral jsem svého bratra a dal si bacha aby mě nezachytil mikrofon. Když už mi věnoval pozornost tak jsem na něho začal mluvit.

„Teď bych pozval fanouška na pódium, budeme hrát Monsoon" oznámil jsem mu a on jen kývnul na souhlas.

„Ještě jednou moc děkuji, ale teď budu věnovat pozornost vám" řekl jsem do mikrofonu a křik publika ještě více zesílilo. „Vyberu jednoho šťastlivce co si s námi bude moct zazpívat Monsoon přímo tady na pódiu před tisíci lidmi" zakřičel jsem, a vyvolal tak další vlnu křiku.

Rozhlížel jsem se po několika lidech, a stíhal i číst různé cedule nad kterými jsem se musel zasmát. Oči mi spadly na řadu dívek přímo přede mnou, a jedna se dokonce teď hádala se securiťákem.

Chtěl jsem je zastavit v hádce, ale potom co jsem spatřil dívky obličej, do hlavy mi skočil jiný nápad. „Mám vybráno" prohlásil jsem, a v hale nastala napnutá atmosféra.

Všichni se určitě modlili aby to byli zrovna oni, ale já jsem se rozhodl pro dívku, která mě za to bude ještě víc nenávidět.

Chtěl jsme jí oplatit to jak nám vlezla do šatny, a nebo nadávky do strašidla a blbečka. Tyčí od mikrofonu jsem ukázal na tmavě blonďatou dívku, a ta se ani neuráčila na mě podívat a dál se hádala s mohutným chlapem.

Potom co do ní šťouchla holka vedle, a nejspíš jí upozornila na pozornost všech lidí v hale, se na mě podívala, a její šokovaný výraz byl ještě více k smíchu než to jak zaječela jako myš když do mě vrazila na chodbě.

Dva další securiťáci k ní přišli s tím že jí pomůžou na stage. Vypadala jako že nemá tucha co se děje, nejspíš se tady celou dobu hádala a nevěnovala ani minutu koncertu.

Stejná holka jí to musela vysvětlit, a já s úsměvem od ucha k uchu jsem to divadélko velice rád pozoroval. Když s pomocí dvou mužů přelezla zábradlí, natáhl jsem ruku abych jí mohl pomoct vylézt další překážku.

S nechutí mou ruku přijala, a když se vyhoupla na jeviště prošla kolem mě a u toho řekla „Nedělám to dobrovolně, a hlavně ne pro tebe". Jen jsem se na ní podíval a nadzvedl obočí.

Lidi z personálu jí podali zapnutý mikrofon, a ona přešla ke mně. „Ahoj, jak se jmenuješ?" Využil jsem svojí šance se zeptat na její jméno znovu, a na stejném místě.

„Vanessa, Vanessa Kirschner" řekla nervózně do svého mikrofonu a já se nad tím pousmál. „Rád tě poznávám Vanesso" řekl jsem.

Podle příjmení mi došlo že je dcera ředitele arény, co strávil veškerý čas u nás v šatně. „A odkud jsi?" Vyptával jsem se dále.

„Tady odsuď, z Vídně" nuceně se usmála. Bylo vidět že si hraje na fanynku aby to nebylo až moc podezřelé. „Tak to je super" zasmál jsme se a ukázal signál že můžeme začít hrát na zbytek kapely.

Nevěděl jsem jestli Vanessa vůbec umí Monsoon, ale jestli se ona ztrapní to už můj problém není, karma je karma.

Tom, Gustav, a Georg začali hrát první melodie písničky, a já se ještě koukl na tu holku co stála vedle mě. Bylo vidět že se už trochu uvolnila, takže možná tu písničku opravdu umí.

Publikum začalo opět křičet a já pevně sevřel svůj mikrofon.

„I'm staring at a broken door there's nothing left here anymore. My room is cold, it's making me insane"

Společně s fanoušky jsem začal zpívat písničku a drcnul do Vaness že další sloku zpívá ona. Spolkla ten velký knedlík co měla v krku a mikrofon co křečovitě svírala si přiložila blíže k rtům.

„I've been waiting here so long but now the moment seems to come. I see the dark clouds coming up again"

Ozval se dívčí jemný hlas co zněl naprosto dokonale. Fanoušci ječeli ještě více než předtím, a bylo vidět že jí to udělalo radost.

„Running trough the monsoon, beyond the world to the end of time, where the rain won't hurt. Fighting the storm, into the blue. And when i lose myself, i'll think of you"

Zazpívali jsme oba najednou, a při posledních slovech refrénu se na sebe podívali. Byl jsem naprosto v šoku, zněla tak dokonale a vůbec nebyla nervózní, nebo teda alespoň mi to tak připadalo.

Myslel jsem si že nebude umět text písničky natož tak krásně zpívat.„Together we'll be running somewhere new" zvýšili jsme hlas do mikrofonu a prožívali moment jakoby jsme žili posledních minut.

„Through the monsoon, just me and you" zpívali jsme více tišeji, a opět se na sebe podívali. Zbytek písničky jsme spolu prožívali na 100 procent.

Jelikož to byla naše poslední písnička, tak po jejím konci za námi přiběhli i kluci. Společně s Vaness jsme se uklonili, a odešli do backstage.

Čauko!
Já si tady lebedím na pláži, a píšu nové kapitoly pro vás. Děkuju moc za pozitivní ohlasy u minulých dílů, moc si toho vážím.

Tak snad se vám to líbilo, a těšte se na nové kapitoly, vaše Ally.