Concert in Vienna {Tokio Hotel}

10

*Tom Kaulitz*

Ležel jsem v hotelovém pokoji na posteli. Mlčky jsme s Billem pozorovali televizi, kde zrovna běželi Rakouské zprávy, a v nich moderátor se silným Rakouským přízvukem.

Mluvili tam od počasí až po sport. Celkem jsem už nevnímal, a spíš přemýšlel nad každou blbostí. Z myšlenek mě vytrhla zmíňka o mém jméně, společně s Billem.

„Dvojčata Kaulitz se přijeli podívat do Vídně. Naposledy jsme je tady mohli vidět při jejich koncertě v roce 2005" řekl moderátor, a během toho si srovnal štos papírů.

Protočil jsem očima nad tím, jak už v těch zprávách nemají co říkat, a tak se serou do života jiných. „Tohle je taková sračka" zasmál jsme se tomu, a natáhl se po ovladači abych to mohl přepnout na něco jiného.

„Nemluv sprostě" napomenul mě moje mladší dvojče, a já ztuhnul v pohybu. „Říká ten pravý" snažil jsem se ignorovat jeho slova, a místo ovladače si do rukou vzal telefon.

„Proč máš zase tuhle náladu? Proč to že se špatně vyspíš odnesu vždycky já?!" Vyjel na mě Bill, co si všechno bere osobně. „A co jsem zase řekl?! Děláš z toho velké drama!" Zvýšil jsem na něho hlas.

„Já že dělám drama?! To ty si nasraný několik dní z toho že nemáš jeden den soukromý! Si zkurvená celebrita Tome!" Vstal z postele, a já ho s nadzvednutým obočím pozoroval.

Cítil jsem jak mi rudne obličej vztekem. Zase na Billa leze jeho typická náladovka, kde si všechno bere osobně, a já už toho mám plné zuby.

„A já si o to prosil?! To ty si chtěl tu pozornost a slávu!" Taky jsem vstal z postele, a tak jsme oba stáli, a jediný co nás drželo od sebe byla postel. „Chtěl jsem to pro naší rodinu! Aby jsme měli z čeho žít!" Zakřičel na mě, a popadl do rukou polštář co po mně hodil.

„A teď už máme!" Máchl jsem kolem sebe rukama „Tak toho můžeme přestat ne? Já tenhle život nechci! Já chci soukromí, v klidu si jít nakoupit a projít po městě! Klidně si vezměte do kapely jiného kytaristu! Mně to vadit nebude!" Nechal jsem se ovlivnit vztekem, a hodil po něm lampičku z nočního stolku.

Bill stihnul uhnout, a tak se její skleněná část roztříštila o zem na milion kusů. „Ale mně jo!" Vykřikl zpátky, a přešel ke stolu kde do rukou vzal židli, a hodil ji mým směrem.

Židle dopadla na matraci postele, a tak jsem jí vzal, a mrsknul ji nazpátek na Billa. Odrazila se o zem, a tak se odlomila jedla nožička.

„Tak si debil?!" V šoku vykřiknul, a podíval se na mě nechápajícím výrazem. „Já?" Zabodl jsem si ukazováček do hrudi, a zasmál se.

Najednou nás v hádce přerušil moderátor, co ještě pořád něco mlel. „Dneska se od 18:00 koná koncert ve Vídní zpěvačky Vanessi Kirschner, a podle všeho se jedná o její první" znovu si srovnal papíry, a já tomu nemohl uvěřit.

„Vanessa Kirschner, jako ta Vanessa?" Zeptal se, a já jen přikývl. Má svůj koncert, má svojí kariéru. Je neuvěřitelné kam se posunula, a já jí musím dneska na tom koncertě vidět.

Hodil jsem si na sebe velkou červenou mikinu, a k ní bílou čepici s červenou kšiltovkou. „Kam jdeš?" Zeptal se a já ho jen propálil pohledem, ale pak se rozhodl odpovědět.

„Na ten koncert" odfrknul jsem si, a vydal se z pokojových dveří pryč. Udělám všechno abych ji mohl dneska spatřit, protože ona je ta holka, co mám místo v mém srdci už dva roky.

Vanessa Kirschner

„Tak, a je to" usmála se Anita, když mi připevnila handsfree. Už jsem byla připravená, a za deset minut bych už měla stát na pódium.

Vlasy jsem moc neřešila, jen jsem si je natočila natáčkami a pak zafixovala lakem na vlasy. Nalíčila jsem si výrazné oči, zbarvené do červeno černé. Potom jsme si taky přejela řasy řasenkou, a nějaké ty pupínky zakryla korektorem.

Seděla jsem na gauči a poklepávala nohou. Zkoumala jsem černý lak na mích nehtech, a snažila se ho nervozitou nesloupat.

„Připravená?" Zeptala se opět Anita, a já jen přikývla. Ať se do vydaří nebo pokazí, bude to nová zkušenost, a to je pozitivní. „Tak pojď" mávla ke dveřím, a já se zvedla abych jí mohla následovat do zákulisí.

Křik fanoušků mi drásal uši, a nervozita mi kolovala v žilách. „Je všechno ready?" Promluvila Anita do vysílačky, co měli jen zaměstnanci.

„Ještě chvilku, jeden kluk se nás tu snaží přemluvit o lístek navíc" ozval se hlas Roberta, který byl u vstupu a kontroloval lístky.

„Dejte mu jeden za plnou částku, ať už to nezdržuje" naklonila jsem se k vysílačce, a povzdychla jsem si nad tím. Fanoušci začali křičet rytmicky "My chceme Vanessu!", a já se málem rozbrečela.

Jak mě může mít Bůh tak rád že mi dal tohle? Vždyť jsem donedávna byla jen protivná puberťačka, co sotva prolezla ročníkem.

Ucítila jsem ruku na mích zádech, co patřila mému otcovi. „Už běž" usmál se, a lehce mě odstrčil směrem k vchodu na stage.

Cítila jsem jak se mikrofon v mích rukou klepe. Nádech, výdechy, to dáš Vanesso! A s tímhle jsem vyběhla na pódium, a začala mávat.

„Ahoj Vídeň!" Zakřičela jsem do mikrofonu, a mně se nazpátek ozvalo hlasité "Ahoj". „Jste připravení?" Zeptala jsem se, a nervozitu v krvi vyměnil adrenalin.

„Ano!" Zakřičelo publikum, a já se zasmála. Všichni tyto lidé poslouchají mojí hudbu, a očividně se jim líbí. Ukázala jsem palec na zvukaře, najevo že může pustit první písničku.

„The voices in my head tell me otherwise. Step into the edge with your foot, and look at the busy street below."

Zpívala jsem refrén písničky "Not NYC" a užívala si jak mě oslepovali fialové světla. Fanoušci křičeli slova společně se mnou, a já si to užívala ještě více.

Ptala jsem se sama sebe, proč jsem se stresovala? Bylo to zbytečné. Stát tady a zpívat je to nejlepší co se kdy mohlo stát. V publiku svítili světla telefonů, co se různě pohybovali, protože s nimi lidi mávali do pomalého tempa písničky "Disturbed Nations", a já brnkala akordy na kytaru.

Potom jsem odzpívala poslední písničku, a to známou "Confetti on the body" kde se na konci odpálily konfety, a křik publika byl ještě hlasitější.

Bylo těžké se s nimi rozloučit, ale musela jsem se smířit s tím že i nejlepší momenty někdy končí.