Concert in Vienna {Tokio Hotel}

7

„Znovu! Tohle je strašný!" Povzdychla jsem si a upravila si sluchátka, co jsem měla na hlavě. Když mi v nich začala hudba, soustředila jsem se už jen na text přede mnou.

„you told me it wasn't an ideal body, and I took it to heart. understand that this is not a game and that I believe your bullshit„

Houpala jsem se do rytmu písničky, kterou jsem zpívala do mikrofonu. Ještě před rokem bych vás nazvala lháři kdyby jste mi řekli že budu nahrávat vlastní album.

Co se stalo? No... po mém nečekaném vystoupení na koncertě Tokia Hotel se moje myšlenky celkem urovnali. Během těch dvou let jsem začala znovu chodit na hodiny zpěvu, mamka z toho byla nadšená.

Po nocích jsem v pokoji psala různé texty do svého diáře, a skládala k nim akordy na kytaru. Když to spatřila Nora, tak mě skoro s pistolí u hlavy donutila ať to zveřejním.

A teď jsem tady. V nahrávacím studiu ve Vídni, zpívající písničku "Disturbed Nations" která je jedna z alba "Harmony".

Je to album zaměřené na mentální poruchy. Text písničky, který teď zpívám je přesně o poruše příjmu potravy, kterou jsem si osobně prošla ve svém dospívání, a pořád se léčím.

„like models in magazines, like a friend from school, like celebrities on TV, I would like to be."

Dozpívala jsem poslední slova písničky. „Konec! Myslím že to máme" ozval se hlas Davida, co seděl za sklem, a nahrával mojí písničku.

Je to milý chlap. Řekla bych mu kolem 27 let. Zaradovala jsem se, a položila sluchátka na mikrofon. Tohle už byla poslední písničky pro dnešek, a poslední písnička co se potřebovala nahrát.

Teď už to jen pošleme na menší úpravu, a pak to budeme moct vydat. Sama tomu nevěřím, každou chvíli se musím ďobnout do ruky abych se ujistila že se mi to nezdá.

Vyšla jsem z místnosti plné akustické pěny, a oddychla si. „Bylas skvělá, moc mě těšilo to s tebou nahrávat. Chceš to slyšet?" Zeptal se David, a já kývla na souhlas.

Přitáhla jsem si židli, a sedla si vedle něho. Netrpělivě jsem čekala na výsledek, obávám se všeho. Jestli to bude znít dobře, jestli text není až moc citlivý, jestli je moje angličtina dostatečná... prostě se na tom mohlo pokazit všechno.

Když jsme u té angličtiny... nejsem profík, umím základy ze školy, a nějaké slovíčka ze slovníků a filmů. Ale vystačilo mi to na napsání písničky, a to je hlavní.

Pozorovala jsem jak David klika myší všude různě po počítači, až se v reproduktorech ozvali první akordy co jsem vybrnkávala na kytaru.

"Disturbed Nations" je jedna z mála co hraju sama na kytaru. Ostatní doprovází bubny, klávesy, basová kytara, a i elektrická. Musela jsem si sehnat nějaké lidi co na tyhle nástroje umí, protože sama bych to fakt nezvládla.

Já zvládnu hrát jen na kytaru, ukulele, a trošičku i na flétnu, protože jsme se to učili ve školce. Nikdy jsem se nástrojům nevěnovala, spíš zpěvu, a jsem za to ráda.

Zavřela jsem oči abych se mohla lépe soustředit na moje hraní, a zpívání. Vše znělo zatím skvěle, a já cítila jak se koutky mých úst zvedají do úsměvu.

„Tak co?" Ozval se David hned jak písnička skončila. „To. Je. Úžasné!" Vykřikla jsem nadšením, a vrhla se mu kolem krku.

David mi objetí oplatil, a slyšela jsem jak se chechtá. „Moc ti děkuju za pomoc" zamumlala jsem mu do ramene. „To je moje práce" zasmál se, a já s ním.

„Tak já už musím" odtáhla jsem se „Sice jsem budoucí zpěvačka, ale taky i školačka, úkoly čekají" zasmála jsem se, a došla si pro kabát, co mi vysel na věšáku.

„Tak se měj!" Zamával mi, „Ty taky!" Řekla jsem mu na oplátku, a zavřela za sebou dveře od studia. Venku se už stmívalo, a tak jsem si pospíšila abych stihla metro, co jelo nejdříve.

***

„Jsem doma!" Zakřičela jsem, když jsem za sebou zamknula dveře. Neozvala se žádná odpověď, a já si vzpomněla jak rodiče ráno básnili o tom jak dneska večer jdou do kina.

Zula jsem se z bot, a kabát si pověsila. Vyběhla jsem schody, a vydala se do mého pokoje. Kabelku jsem si odložila vedle stolu, za který jsem si sedla.

Hrabala jsem se v šuplíku, abych našla desky s papíry na maturitu. Ano, slyšíte správně. Už jsem v 13. ročníku, a přesně za půl roku mě čekají zkoušky, co rozhodnou o mém životě.

Plán A je jasný, být zpěvačkou co spokojeně odmaturovala, a jezdí po světě aby mohla zpívat písničky, co složila ve svém pokoji místo učení se, a spaní.

Ale je tu i plán B. Jít na vysokou školu studovat kriminalistiku a kriminologii. Mít nudný život, a zemřít se založenou rodinou a manželem. Ok možná to zní až moc depresivně, ale holt, takový je život.

Když jsem desky s papíry konečně našla. Popadla jsme ovladač od televize co se nacházela v rohu mého pokoje, a zapnula náhodný program do pozadí, protože nenávidím ticho.

Z papíru jsem vytáhla papír co se zaměřoval na němčinu, co byl jedem z mých maturitních předmětů. Očima jsem projížděla řádky plných slov, a snažila se soustředit jen na to.

Musela jsem si odběhnout do kuchyně pro sklenici vody, a hroznové víno. Jelikož jsem nic od oběda nejedla, a když vám kručí v břiše, tak se moc nejde učit.

„Tokio Hotel!" Ozval se hlas moderátora z televize, co uváděl nějakou talk show. Zbystřila jsem, a odtrhla se od učení.

Na kolečkové židli jsem přejela blíže k televizi, a jen čekala co se stane. Úplně jsem zapomněla na nějakou kapelu co mi změnila život. Poslední dobou se mi v životě odehrává jen nahrávání, škola, a koukání na krimi seriály.

Do nějakého studia vešli čtyři chlapci v mém věku. Bože, ty se změnili. Georg a Gustav vypadali téměř stejně, jen víc zmužněli. Tom byl rozhodně vyšší, ale to se mi mohlo jen zdát. A Bill měl delší vlasy, a jinak upravený.

Všichni si sedli na gauč, a moderátor naproti nim. Ptal se jich na různé otázky, a oni zas vykládali svoje příběhy, když v tom přišla zmíňka o koncerte ve Vídni v roce 2005.

„Kolovaly zvěsti o tom že sis tam našel slečnu, je to pravda Tome?" Zeptal se ho, a já málem vyplivla hrozny, kterými jsem se cpala.

„Jak se to řekne, seznámil jsem se s ní,  a byla s námi na afterparty. Ale pak jsme museli jet pryč, a od té doby jsem jí neviděl..." spadl mu úsměv ze rtů. Bylo mi ho líto. Ráda bych ho viděla znovu, ale on je v Německu, a já v Rakousku.

Sice jsou to sousední státy, ale já teď nemám pomalu čas ani na cestování do vedlejšího města. „Chtěl bys jí vidět znovu?" Snažil se dostat z něho co nejvíce informací moderátor.

Tom jen kývl, a sklopil hlavu k zemi. Pak si slovo převzal Bill, a později i Gustav. Přepnula jsem to na jiný kanál, kde zrovna nějaká babička pekla koláč.

Přejela jsem zpátky ke stolu, a vzala si další papír, a ten se teď věnoval Angličtině. Učila jsme se snad až do půlnoci, když už na mě lezla únava, tak jsem to zabalila a šla si lehnout.