Dost

(10)

D:

„Pane profesore, pane profesore!" uslyšel jsem halekat nějaké smrady. Otráveně jsem se otočil, abych je zpražil. Jenže mě překvapilo, že jejich hábity patřily do mé koleje.

„Co se děje?"

„Musíte zasáhnout!"

„Co se děje?" zopakoval jsem svou otázku, už mírně podrážděný, že jsem tak musel učinit podruhé.

„Profesorka Grangerová!" zvolal druhý student. Zatnul jsem čelist. Samozřejmě, že v tom musela mít prsty ona, ať už šlo o cokoliv.

„Nenuťte mě, chlapci, zopakovat svou otázku a okamžitě mi sdělte, co je za problém!" nařídil jsem jim.

„Ona, celý třídě strhla po 10 bodech!"

„Cože?!" zařval jsem zcela nasranej. Tohle už přehnala. „Proč?!"

„Neodevzdali jsme úkol, který požadovala." vysvětlil. Moment. Pokud má student odevzdat úkol, má tak učinit. „Na naši obranu, pane profesore – úkol nám zadala na první hodině, dnes ráno. A jistě víte, že máme její další hodinu po obědě, kdy už ten úkol chtěla odevzdat." začal jeden.

„Měli jsme na to tedy čtyři hodiny, které ale byly vyučující, jiné předměty. Reálně na to byl čas jen o přestávkách, tedy několik desítek minut." vstoupil do toho druhý student. Mračil jsem se jak noc.

„Kolik stránek?" zeptal jsem se. Bylo mi to úplně jasný.

„Dvacet."

„Já ji zabiju!" zamumlal jsem, když už jsem se hnal chodbou pryč.