Dost

(36)

D:

„Nemůžete jí to dovolit." sdělil jsem důrazně.

„Pane Malfoyi, myslím, že vám vůbec nerozumím." odpověděla mi ředitelka, když jsem si ji odchytnul ve škole.

„Víte moc dobře, o čem je řeč! Nemůžete jí dovolit, aby opustila školu! To nejde!"

„Nebyl jste to právě vy, kdo si to přál nejvíc?" uhodila na mě a zamračila se. „Pozoruji vás už roky, drahý Draco a právě se vyplňuje to, co jsem vám řekla před tou poradou. Řekla jsem vám, že si to odskáčete a nebylo to myšleno tak, že bych vás snad kantorsky ohrozila. To vy budete tímhle svým ponoukáním trpět, rozumíte tomu? I na vás došlo, pane Malfoyi. Vyvíjel jste takový tlak a nenávist, že už to pro ni bylo neúnosné. Tuhle školu a lidi v ní miluje celým svým srdcem, je schopná všeho, je to bojovnice. Ale i velký bojovník musí někdy ustoupit a vzdát se." vysvětlila a měla zatracenou pravdu.

„Nemůžete..." snažil jsem se argumentovat.

„Můžu, pokud si to bude přát. Nepůjdu proti ní, i když bych chtěla, aby tu zůstala, protože je skvělý člověk a pedagog. Kolegové i studenti ji zbožňují, plní si svoje povinnosti na jedničku a je ochotná dělat i něco navíc, pro prospěch všech. Vy to víte moc dobře. Uvědomte si, Draco, že i vy sám ji zbožňujete. Uvědomte si to konečně!" zavrčela. Tahle dáma v letech na mě zavrčela!

„Ona tu musí zůstat!"

„A proč? Abyste jí nadále trápil, ponižoval a bojoval s ní? Abyste jí demonstroval svou nenávist?"

„Ne! Ne, ne ne!!!" byl jsem zničený.

„Ne? Opravdu? Tak si na tu otázku sám odpovězte! Přiznejte si, že k ní něco cítíte a nenávist to vskutku není."

„Přeháníte, já..."

„Přestaňte si lhát, Draco. Trvá to roky, až moc dlouho. Děláte to jen proto, abyste si ji udržel ve své blízkosti, ale jste zbabělec, protože si to sám sobě nepřiznáte. A ještě větší, když to nepřiznáte ani jí."

Díval jsem se na tu starou rašpli a byl vyděšený. Byl jsem naštvaný. Byl jsem rozpolcený. Ne. Tahle to není. Není to pravda!

Ne!