Dost

(40)

D:

„Co tu děláte?!" vytrhl mě hlas ředitelky McGonagallové.

„Kde je?" zajímalo mě.

„Pane Malfoyi! Vloupal jste se mi do kanceláře!!" obvinila mě. Jistě. Vloupal jsem se. Musel jsem. Musel jsem najít ten papír! Ten posranej papír, kde je všechno napsaný. Když se mi to podaří a zničím ho, jako by nic z toho, co by nastalo, nebylo!

„Kde ho máte?!" zakřičel jsem zoufale a vztekle zároveň. Měl jsem prohrabanou desku stolu, skříně za stolem a teď jsme se pouštěl do jednotlivých zásuvek.

„Uklidněte se a řekněte mi, co vlastně hledáte!" poručila.

„Moc dobře víte, co hledám! Potřebuju najít ten dokument, potřebuju ho zničit!"

„Ačkoliv neodpovídáte na otázku, domnívám se, že hledáte výpověď slečny Grangerové. To jste se kvůli tomu snížil až k takovému činu?" zajímalo ji. Mou odpovědí bylo, že jsem vyrval šuple ze stolu a hodil ho do zdi, kde se rozpadlo na jednotlivé prkýnka. „Myslíte, že když ho najdete a zničíte, že se něco změní?"

„Samozřejmě. Když nebude žádná výpověď, tak tu zůstane!"

„Jste naivní, pokud si to skutečně myslíte."

„Nejsem naivní, jen ji zachraňuju prdel, kterou si hodlá zničit!"

„Nezachraňujete ji 'prdel', jak si myslíte. Zachraňujete sebe." řekla klidně.

„Cože?" nerozuměl jsem tomu, co plácá a pustil se ještě víc do hledání.

„Pane Malfoyi, zastavte na chvíli."

„Co?!" vyštěkl jsem, prudce se narovnal a ustal ve vyvádění.

„Přiznejte, že zachraňujete své srdce, které by už nemělo na téhle škole pro koho bít. Děláte teď něco, co vám není vůbec podobné. Domníváte se, že když zničíte ten list papíru, že ji to donutí zůstat. Zůstat na téhle škole, po vašem boku, ale není tomu tak. Ona je rozhodnutá a důvodem je, že jste ji vyštval. Proč se najednou bráníte, aby vám splnila to největší přání?"

„Já..." nadechl jsem se, ale najednou jsem nevěděl, co říct. Ochably mi ruce. „Omlouvám se, paní ředitelko. Omlouvám se." zašeptal jsem.

„Neomlouvejte se mě, ale jí. Promluvte si a konečně ji řekněte, proč jste změnil názor. Konečně ji přiznejte, co k ní cítíte, otevřete jí své srdce." řekla něžně. Došla ke mně a pohladila mě po tváři jako malého chlapce.

Neudržel jsem se a zalily se mi oči slzami.