Dost

(38)

D:

Nemohl jsem se na ní ani podívat. Přesto jsem z ní nespouštěl zrak. Všechno se to ve mně mlelo. To, co mi řekla ředitelka, to, co mi řekla ona. To, co jsem sám věděl a uvědomoval si. Bylo to k zbláznění. Nenáviděl jsem to.

Celou tu dobu jsem si přál, aby vypadla z týhle školy, protože tu nebylo místo pro nás oba. Celou tu dobu jsem nechtěl nic jiného. Jenže teď... Teď, když to konečně přišlo, jsem to už nechtěl. Potřeboval jsem, aby tu zůstala. Potřeboval jsem ji. Protože jsme jako slunce a déšť, natolik odlišní. Jenže zeleň nemůže být bez vody ani slunce. My oba se potřebujeme navzájem. Protože, když prší a vysvitne slunce zároveň na nebi se objeví duha. To nejkrásnější a nejkouzelnější zjevení vůbec.

Uvědomil jsem si, že potřebuju, aby zeleň – škola, rostla a prosperovala. Uvědomil jsem si, že potřebuju duhu – nás dva. Pro Kristovy rány!

Měl jsem dva měsíce. Měl jsem jen málo času nato, abych všechno napravil a nevěděl jsem kde začít. Ubíjelo mě to. Ničilo.

Chodil jsem sem a tam po svém kabinetu, kde bylo jako po výbuchu. Zase. Právě jsem se dostával z dalšího návalu vzteku, kdy jsem všechno, co mi přišlo pod ruku roztřískal a zničil. Bylo mi trochu líto toho, kdo tu stále do nekonečna ten můj bordel uklízel. Bylo mi líto toho, co jsem napáchal. Bylo mi líto, že jsem ji k tomu donutil.

Dost. Musí to přestat. Už nemůžeme soupeřit. Vždyť, kam nás to dovedlo! Nemůžu stát proti ní. Nejde to.