Dost

(37)

H:

„Paní profesorko, kdo bude učit místo Vás?"

„Kdo bude naší ředitelkou koleje?"

„Neodcházejte, prosím."

Hlasy mých studentů se ozývaly z každého kouta učebny. Stála jsem tam před nimi, poslouchala je a snažila se ovládnout slzy. Nemohu se tu rozbrečet, bylo by to velmi neprofesionální. Byť mě hřeje fakt, že mě ty děti mají rády.

„Nejdřív jsem chtěla ukončit měsíc a opustit školu. Ale pak jsem si uvědomila, že za dva měsíce jsou prázdniny, a tak jsem se rozhodla dokončit s vámi tenhle ročník. Paní ředitelka mi to dovolila. Co bude v dalším školním roce, už není moje starost. Přesto věřím, že dostanete skvělou náhradu, kterou si oblíbíte." prozradila jsem svým studentům.

Byla to pravda. Nakonec jsem svolila dokončit ročník. Taky jsem ještě neodeslala dopis do Krásnohůlek, i když jsem ho měla napsaný včetně doporučení od McGonagallové. Stále jsem nenašla odvahu a nechápala jsem proč. Prázdniny jsou za rohem, brzo i ty skončí a kam potom nastoupím já? Nemůžu zůstat nezaměstnaná, učení by mi chybělo.

„Je čas, abychom si zadali úkol. Napište mi esej k látce, kterou jsme dnes probírali. Stačí mi pět stran. Pokud jich zvládnete osm, pak každý z vás dostane 5 bodů pro Nebelvír." usmála jsem se.

Třída zahučela. Chápala jsem je. Úkoly nemá nikdo rád. Jenže já byla pravým opakem, milovala jsem je a chtěla jsem tu lásku k učivu probudit i ve svých studentech.

Budu odcházet s těžkým srdcem, ale pokud tu po mě něco zůstane, v těch dětech, budu šťastná.