(41)

179 11 2
                                    

H:

„Máš nějaké plány, potom, co odsud odejdeš?" zajímalo kolegyni.

„Moc jsem o tom ještě nepřemýšlela. Prvotně chci se studenty dokončit ročník. Pak si udělat o prázdninách pauzu, možná trochu cestovat, navštívit přátelé. Ráda bych pak nastoupila do Krásnohůlek a vyučovala. Začala od znovu."

„To je dobrý plán. Pro začátek." přiznala a usmála se na mě. Kývla jsem na souhlas, jako bych si to stále musela připomínat. Je to dobrý začátek. Ale aby ten začátek mohl přijít, nejdřív musí nastat konec. A toho jsem se ohromně bála.

Bála jsem se toho, co přijde, ale ještě víc toho, co tu nechám. Roky života. Množství přátel. A taky... své zrádné srdce. Napřemýšlela jsem se už dost, přesto jsem vždycky skončila u té jedné myšlenky. U té jedné osoby. U té, která může za všechno. Dlouho jsem si odpírala přiznat si, že mi na něm snad záleží. Ještě déle, že ho mám snad ráda. Ale to všechno neznamenalo nic oproti tomu, jak moc mě nenáviděl a jak moc mě tu nechce. 'Zmiz'...'Zmiz'. Pořád to mám v hlavě. Ten jeho příkaz – zmiz.

Dobrá. Už brzo ti splním tvé přání. Už brzy to celé skončí.

Už stačilo. Bylo toho dost.

Dost!


DostWhere stories live. Discover now