Dost

(27)

H:

Potom výstupu, kdy mě Malfoy bolestivě přirazil na sloup a řval na mě jak pominutý, plný nenávisti a zášti, potom co říkal, jsem si uvědomila, že už nemám sílu na to bojovat dál. Myslela jsem si, že mě to nikdy nezlomí. Jenže ten jeho pohled a slova o tom, že mám zmizet... mě hluboce zasáhla a zničila.

Byla jsem přesvědčená, že se tohle nikdy nestane. Vydržela jsem to už tolik let, od samého dětství, co jsem sem nastoupila jako studentka. Věřila jsem, že to zůstane už napořád. I v dospělosti, kdy jsme se stali zaměstnanci této školy. Byla jsem smířená s tím, že ta nenávist mezi Nebelvírem a Zmijozelem je trvalá a nedá se zmírnit natož vymýtit. Přesto jsem doufala, že mezi námi to bude jiné, mírnější.

Mýlila jsem se.

Ze zbytku dne si toho moc nevybavuji. Dělala jsem věci mechanicky. Pamatuji si jen to, jak jsem večer zalezla do postele a utápěla se ve vlastních slzách. Hodiny a hodiny jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl. Tuhle školu jsem milovala, milovala jsem svoji kolej, studenty, náplň práce, tohle místo i kolegy. Milovala jsem... Ach bože.

Tahle to nešlo dál. Možná měl pravdu. Na téhle škole je místo jen pro jednoho z nás.

Jen jednoho.