Dost

(21)

H:

Doufala jsem, že se překulí noc a všechno se vrátí do starých kolejí. Jenže dotěrné myšlenky a vzpomínky zůstaly. Nijak pěkné vyhlídky. Navíc Nebelvír dnes čekal další zápas ve Famfrpále proti Zmijozelu. Popřála jsem týmu hodně zdaru a odebrala se na tribunu. Malfoy už tam seděl.

Mlčel. Žádné posměšky, žádné připomínky ani urážky. Ačkoliv to byla příjemná změna, zjistila jsem, že mi to vůbec nepřidalo na celé situaci. Tento zápas oproti tomu předešlému vyhrál Zmijozel. Situace byla stejná. Po výhře se Draco sice hrdě usmíval, ale vůči mě nepronesl ani slovo. Odebrala jsem se raději do knihovny, kde jsem mohla mít klid na čtení, které jsem poslední dobou velmi zanedbávala.

„Jste v pořádku?!" zeptala se mě ředitelka McGonagallová, která se zjevila v mém čtecím koutku.

„Samozřejmě, proč?"

„Zdáte se mi nějaká jiná. Tišší."

„Trochu mě rozesmutnila prohra Nebelvíru ve Famfrpálu, jinak je vše samozřejmě v pořádku."

„Ano, to mi je také líto. Hermiono, slyšela jsem, co se stalo včera ve třídě s Rarachy."

„Snažila jsem se pomoci, ale moc se mi to nepovedlo. Raraši nás dost potrápili." přiznala jsem.

„Nakonec to zachránil pan Malfoy. Respektive vás zachránil." shrnula to. Ach. Pravda. Kývla jsem na souhlas.

„I pan Malfoy se mi dnes zdá poněkud jiný a tišší. Nepřipadá vám to zvláštní?"

„Co já vím, co se mu honí hlavou anebo má za trable. Třeba snědl k večeři mnoho fazolí a teď má zaražený prdy." rozhodila jsem vzpurně ruce, ale nakonec jsem se rozesmála nad tou představou. „A co si budem, to člověka potrápí." pokračovala jsem. Ředitelka McGonagallová se ke mně přidala.