Dost

(30)

D:

Uběhlo tolik času a já se toho pocitu, který mě zasáhl ten den naší konfrontace nemohl zbavit. Pořád jsem na to musel myslet. Nepomáhalo mi ani to, že se na mě ani jednou za tu dobu nepodívala. Nepomáhalo mi ani to, že se mi vyhýbala a už vůbec ani to, že mi neřekla ani jedno slovo.

Cítil jsem se strašně. Jako bych o něco přišel. Něco mi najednou chybělo a já neměl ponětí, co. Co jsem ztratil? Byl to příšerný pocit a chtěl jsem se ho zbavit za každou cenu. Mohla za to ona, můj nepřítel. Bylo to odporné.

Odporný jsem byl i já sám, protože jsem Nebelvíru strhnul jen 50 bodů. Nedokázal jsem se plně radovat z dalšího vítězství mé koleje ve Famfrpále. A dokonce jsem dobrovolně kývnul na suplující hodinu Nebelvíru. Nebyl jsem ve své kůži a nelíbilo se mi to. Mohla za to ona!

Když jsem jí sledoval, tak se s úsměvem bavila s kantory, ale úsměv jí nesahal až k očím. Ty byly smutné, bez života. Ve společnosti vypadala akčně, ale jakmile osaměla, byla jak duše bez života. Něco uvnitř mě, mě bolelo a trápilo. Nesnášel jsem to.

Něco se změnilo a já ještě nepřišel na to, co je to.

„Běž do prdele, Nebelvíráku!"

„Chcípni, Zmijozeláku!" slyšel jsem nadávající hlasy studentů. Došel jsem k hloučku děcek, rozrazil přihlížející a postavil se před dva chlapce, kteří se právě porvali. Měli potrhané svetry a krev na obličeji.

„Nezajímá mě, co se tu děje, ale ukončete to. Ihned!" zaburácel jsem důrazně.

„Ale pane profesore..."

„Nebudu se opakovat. Je konec." prohlásil jsem nekompromisně a sledoval, jak se hlouček rozpouští do všech stran.

Něco se se mnou stalo. Něco se určitě děje, protože jsem právě nechal jít příležitost, kdy jsem mohl Nebelvíru udělit tvrdý trest a vzít několik bodů.

Sakra.