Dost

(28)

D:

Potom výstupu se mi neskutečně ulevilo. Vynadal jsem ji, poslal jsem ji do hajzlu a řekl přesně to, co jsem si přál. Chtěl jsem, aby konečně vypadla někam do prdele a už jsem ji nemusel nikdy vidět. Bylo mi jasné, že se Nebelvíru nezbavím, ale mohl jsem se zbavit jí!

Drásala mi nervy už tolik let a pořád se to stupňovalo. Byl jsem rád, že jsem jí to řekl. Byl jsem rád... Přesto byla hluboká noc a já nemohl usnout. Všechno se mi honilo hlavou. Její výraz v obličeji, její teplé oříškové oči, které jsem donutil ronit slzy. To, že mi na to neřekla vůbec nic. Co jsem to udělal? Možná měla pravdu a já skutečně jsem tyran. Tyran...

Jedna moje část byla spokojená, druhá se bouřila. Nerozuměl jsem tomu, proč mi srdce tolik bušilo a nemohlo se uklidnit. Jsem ještě mladej na to, aby mě trefil šlak. Tak co se to, do prdele, dělo?

Uvědomil jsem si, že mi ze sebe samotnýho bylo zle. Kurva. Tohle se nemělo stát. Byl jsem na ní... krutej. Jak se jí teď mám podívat do očí? Jak s ní mám být v jedný místnosti? Co jí mám říct?

Dost. Dost! Nic se nezmění a nezměnilo. Zasloužila si to. Nenávidím jí. Bylo to správné.

Určitě ano.