Dost

(34)

D:

Odešel jsem z porady jako poslední. Byl jsem jako v mrákotách a nevěřil tomu, co se tu právě oznámilo. To musí být jistě vtip. Grangerová vtipy nikdy neuměla, takže nebylo divu, že se jí to vůbec nepovedlo.

Vtip, špatný, ale přesto vtip. Jistě.

Žert. Musí to být jen legrácka.

Došel jsem do svého kabinetu, zabouchnul dveře a těžce se o ně opřel. Sranda. Určitě. Snažil jsem si to opakovat a namlouvat si, ale něco uvnitř mě mi argumentovalo opakem. Ne, je to fakt. Ona to skutečně udělala. Chce odstoupit z funkce a chce zmizet ze školy. Přesně tak, jak jsem na ní řval. Chtěl jsem, ať vypadne a ono se to stalo. Bylo mi ze sebe samého zle. Srdce mi v hrudi divočilo a hruď mě nepřestávala bolet. Nerozuměl jsem reakci svého těla. Bylo mi špatně. Zoufalství, bolest a vztek. Neuvěřitelný vztek, který mě popadl. Vztek vůči Grangerový, vůči mě. Proboha!

Znovu mě to prohlášení zasáhlo. Jak mohla...?

Kurva.

Kurva!

Zatmělo se mi před očima a já začal jak pominutý mlátit do všeho, co mi přišlo pod ruku. Rozbíjel jsem a rozhazoval věci na všechny strany. Ze svého poměrně útulného kabinetu se stávala kůlnička na dříví a bylo mi to u prdele. Ničil jsem všechno kolem sebe. Dělal jsem to proto, aby se mi snad ulevilo. Dělal jsem to proto, že jsem sám sebe zničit nedokázal. A jaká to škoda.

Zasloužil bych si to, při pomyšlení, že za tohle můžu já!