Dost

(31)

H:

Seděla jsem v kanceláři ředitelky a dívala se na své propletené prsty. Tohle bude těžký rozhovor. Věděla jsem to já a věděla to i dáma přede mnou. Přeci jenom jsme se znaly už několik dlouhých let.

„Tak spusťte." vyzvala mě.

„Není to pro mě lehké, ale rozhodla jsem se a chtěla bych to s vámi probrat. Chtěla bych vás následně o něco požádat."

„Tak do toho." pobídla mě znovu a opřela se o opěrku křesla, ve kterém byla usazená. Několikrát jsem se nadechla a vydechla, abych zklidnila rozjitřené nervy.

„Chci... chci odejít z pozice ředitelky koleje. Chci odejít z pozice kantora v Bradavicích a chci odejít úplně pryč z této školy."

„Co prosím?!" vypískla. Podívala jsem se konečně na ni. Pevně se držela opěrek, až ji zbělely klouby. Oči měla vytřeštěné a výraz zcela zděšený.

„Mám připravenou žádost, stačí ji podepsat. Taky mám napsaný dopis do školy v Krásnohůlkách a ráda bych vás poprosila o napsání doporučení, pokud by to bylo možné." zakončila jsem.

„Hermiono... Co vás k tomu, proboha, vede? Po tolika letech! Myslela jsem si, že jste spokojená v naší škole, že se vám tu líbí. Co vás to napadlo?"

„Přemýšlela jsem hodně dlouho a věřte mi, že to není snadné rozhodnutí." připustila jsem, oči se mi zalily slzami, a tak jsem opět sklopila zrak na své ruce.

„Co se stalo?!"

„Už tu nemůžu vydržet." rozbrečela jsem se naplno.