Heart Beat (Zayn Malik)

15.- We're running out of time

Když Zayn znovu otevře oči, zdá se mu to jen jako chvilka, ale při pohledu z okna zjistí, že se začíná pomalu rozednívat. Utřídí si v hlavě zmateně poletující myšlenky, protože si v žádném případě nevybavuje, že by dobrovolně nechal otravnou princeznu Leiu usnout ve svém náručí.
Při pohledu na černé šmouhy, co na její tváři zanechala slzami se rozpíjející řasenka, se mu  okamžitě vybaví včerejší záchvat.  Zhluboka si povzdechne. Přicházejí teď o dost častěji a čím dál tím silnější. 
Nezbývá už moc času, nemůže před Harrym utíkat, musí s ním zase spolupracovat a třeba to stihne, třeba je ještě naděje...
Vždycky věděl,že vyhlídky na šťastný konec nejsou valné, tak proč mu teď mozek podsouvá tyhle blbosti o naději?
Je to její otravná starost, všetečné otázky, či nepochopitelná oddanost, se kterou se o něj vždy snaží postarat, když je mu zle, co ho nutí se nevzdat předčasně? Může za to ona?? 
Jemně zaboří štíhlé prsty do jejích tmavých vlasů, co se dávno uvolnily z copu a rozsypaly se jí po zádech jako temný vodopád. Pár zatoulaných pramenů jí napadlo i do obličeje, což on rychle napraví rychlým pohybem ruky. 
Aniž by sám věděl proč, lehce se nad tím výjevem pousměje a zaposlouchá se do jejích pravidelných nádechů a výdechů. Ohromuje ho ta důvěra, se kterou se mu vydala na pospas. Ten klid a spokojenost odrážející se v její tváři. Kéž by v jeho přítomnosti mohla být stále takhle uvolněná. Lhal by, kdyby tvrdil, že si nevšiml té neustálé nervozity a strachu, probleskujícího mechovou zelení jejích očí kdykoli byli spolu.  Je tak zranitelná.

Tohle on nemůže! Nemůže si dovolit mít rád! Jak by jí mohl dát srdce, které možná ani nevydrží další měsíc a zlomit tak to její?! NE! 
Okamžitě se zamračí a naposledy se dotkne jejích hebkých vlasů.
Neprosil se jí, aby se o něho starala, tak proč mu tak záleží na jejím srdci? 
Do háje se vším! 
Žádná naděje není.

"Hej!" Strčí do ní,ne zrovna něžně. "Vstávej, jdeme!"
"Nikam nejdu." Rozespale zamrká a rukou, kterou měla doteď jen nedbale položenou na jeho břiše, ho pevně sevře kolem pasu. 
Chlapec si unaveně povzdechne. Ona mu to prostě nehodlá ulehčovat. 
"A co tu chceš dělat? Princezny se nehodí do polorozpadlých baráků v pochybných čtvrtích." Odsekne , přičemž se posadí, aby ji ze sebe setřásl. 
"Ještě včera jsi s tím problém neměl." Také se zmateně posadí, neschopna sledovat jeho myšlenkové pochody. Ne, že by před tím byla. Na to byla jeho osobnost asi až příliš složitá, jenže během předešlých událostí měla na chvíli pocit, že si začínají být blízcí, že jí začínal brát jako někoho s kým není až tak špatné trávit volný čas. Jako přítele? Ale to už by si asi fandila až moc.

"Tak teď už ho mám!" Snaží se ze všech sil nepodlehnout jejím očím, kterýma ho upřeně sleduje,  zoufale se snažíc pochopit tu změnu v jeho chování. "Nechci," sklopí zrak  k zemi, protože jí najednou nedokáže lhát přímo do očí, "nemůžu tady s tebou být!!!" 

"Ale ...," Grace vycítí jeho beznaděj, která záhy ovládne i jí, "nechal jsi mě uvěřit, že v tomhle pošahaným městě mám někoho, komu se dá věřit" hlas se jí povážlivě zlomí, jak se jí slzy nahrnou do očí,"dal jsi mi nebe, hvězdy ..." 
"A víc už ti dát nemůžu!! Tak to zkus pochopit!" Zvedne se ze země, aby se vyhnul pohledu na slanou vodu deroucí se z pod jejích řas. Zase kvůli němu pláče a to je přesně to, čeho jí chtěl ušetřit. S ním by ji nečekalo nic veselého.
"O to se snažím celou dobu," také se zvedne a odevzdaně ho následuje ven z domu, "ale očividně se mi to vůbec nedaří." Zašeptá ještě do chladného rána.

Musí být  hodně brzy. Slunce ještě úplně nevyšlo, takže se obklopeni šerem a tichem, vydají napříč tou hrůzu nahánějící čtvrtí. 

Ať už se Dexter choval jakkoli hulvátsky, rozhodně ji chce dostat v pořádku domů. Na ničem mu teď nezáleží víc. Ji dostat domů a sebe z její blízkosti. Hlavně rychle. 
Tak moc už to chce mít za sebou, že značně přidá do kroku. Pohroužen do svých vlastních myšlenek si ani nevšimne, že za ním dívka zaostává. Zahne za roh, aniž by tušil, že už hodnou chvíli jde sám.

Grace celou dobu vůbec nevadí, že si vykračuje před ní a neobtěžuje se brát ohledy na její tempo. Naopak je ráda, že se s ním nemusí bavit, nejspíš by to stejně nezvládla. Ovšem ve chvíli, kdy ho ztratí z dohledu a ocitne se sama mezi rozpadlými sklady, zachvátí ji panika. 
"Dexi!!!" Zavolá vystrašeně a ve chvíli, kdy prázdná ulice její hlas znásobí a ozvěna jí ho vrátí zpět, jí dojde, že to nebyl ten nejlepší nápad. 
Jestli něco, tak na sebe akorát tak skvěle upozornila. Raději už na nic nečeká a rozběhne se směrem, kde před chvílí zmizel on.
Značně se jí uleví, když ho za rohem uvidí postávat u jednoho z podezřele vyhlížejících domů.
Když i on zahlédne ji, znovu se otočí a pokračuje v chůzi.
Grace ho doběhne, vyrovná s ním krok a jako pojistku v tom šeru ještě rychle vyhledá jeho dlaň. 
Brunet se po ní ohlédne a tázavě nadzvedne obočí. Ta hrůza v jejích očích je mu však dostatečnou odpovědí. Lehce přikývne a odvrátí se od ní, čímž ukončí tenhle dialog beze slov. 
Pevný stisk jejích prstů neopětuje, nicméně jí dlaň ani nevytrhne. 

Ruku v ruce, přesto mlčky, se dostanou zpět do centra města, které se stále úplně neprobudilo do nového dne. 
Jejich dlaně jsou teď to jediné, co je spojuje. Oba jsou uzavřeni ve své vlastní bublině, se svými myšlenkami a obavami. Byť oba přemýšlí o tom druhém a ani jeden nechce, aby tahle podivná procházka skončila, protože je oběma jasné, že pak přijde konec, je to neodvratné. 
Zbývají ještě dvě ulice ke Graceinu domu, když se dívka zastaví. 

"Jsi v pořádku?" Nejistě k němu vzhlédne, stále nepouštějíc jeho dlaň. 

Dokonale ho tím nevinným dotazem odzbrojí, že horko těžko sbírá všechno své odhodlání, aby odpověděl s protivností sobě vlastní. Jak hnusný by na ní musel být, aby se přestala starat o jeho stav? Neskutečná!
"Nic mi není!" Povede se mu přemoci tu něžnou stránku svého já, která se snažila mu zničit veškerou dosavadní snahu. 
Podezřívavě se na něho zadívá. Pozorně si prohlédne každičký centimetr jeho tváře a když nenajde žádný náznak toho, že by se mu v příštích chvílích mělo něco stát, souhlasně přikývne.

"Dál se mnou nemusíš," zašeptá. Z nějakého důvodu nechce, aby ten kriminálník věděl, kde bydlí. Hlavou jí  proběhne myšlenka na Liama. O jejich další setkání taky nestojí. 

S těžkým srdcem pustí jeho ruku. 

"Jsi si jistá?"  Ze sobě neznámých důvodů se natáhne po její dlani. Palcem lehce přejede po jejích prstech. Když ale zachytí její pohled, notně připomínající pohled raněné laně, nejraději by si jednu vrazil. 

Grace okamžitě uhne pohledem a ruku mu vytrhne. 

"Měj se, Maliku." Obrní se vztekem, který jí brání se rozplakat na místě a odhodlaně se otočí k odchodu.  Na jeho odpověď ani nečeká. Už ji nevidí, tak nechá slzy samovolně máčet její tváře. Co chvíli však prudkými pohyby rukou setře alespoň pár těch kapek, co jí rozostřují pohled. 
Přidá do kroku, aby se dostala z jeho dohledu, aby ji to nenutilo se ohlédnout a přiznat tak svou slabost. 

"V jiném světě bys byla moje princezna, Leio," jeho šepot neuslyší, na to je už příliš daleko, "moje!!!" 
Chlapec zlostně nakopne kamen ležící před ním na silnici, nechá ji ještě o kus poodejít a pak se opatrně vydá za ní. 
Předsevzal si, že ji dostane bezpečně domů a to taky udělá, ať už ona chce, nebo ne ... 

***

Děkuji Vám všem za předešlou část! Za vaše úžasné komentáře a hvězdičky, které mě neskutečně těší a povzbuzují. Děkuji moc!!!!!! S. xx