Upíří život

IV

Milí deníčku, dnes ráno jsem potkala nádherného muže, který mě zasáhl Amorovým šípem. Nic takového jsem ještě nikdy nepocítila, bylo to tak neskutečné že to nemohu ani popsat. Když jsem psala naposledy, byla jsem na vlakovém nádraží a ve vlaku jsem se potkala s dívkou, která mi také změnila život, do té doby než jsem se s ní potkala, jsem neměla žádné kamarády, se kterými jsem si mohla vyměnit svá přání, ale teď je to jiné. Jen doufám že až zjistí že jsem upír, tak mě nezavrhne, jako většina ostatních. Dostala jsem stuhu která mi má tlumit moji touhu po krvi, ale já ji nemám, protože mě rodiče nutili a dnes jsem měla k obědu lidskou krev, doufám že ji nebudu mít pořád, jinak ji pít nebudu, jsem zhnusená z toho že musím pít lidskou krev a z mých rodičů že mě do toho nutili. No nic tak ahoj musím jít, Lilith.

Lilith se natáhla na postel a zavřela oči, měla je zavřené dost dlouho na to aby přemýšlela o tom že má Rídyka ráda, ale pak se náhle ocitla ve tmě. Ta tma byla tak hustá, že přes ni neviděla ani vlastní ruku.

"Haloo?" Lilith zavolala, ale ozvala se jí jen ozvěna. Náhle zdály uslyšela tichý, tichounký smích, zavolala znovu, tentokrát hlasitěji. "Haloooo?" nic se neozvalo, jen další tichý smích. Když to pak vzdávala a přestávala věřit, tak se najednou ta hustá mlha jakoby rozprchla a bylo najednou světlo. Lilith před sebou uviděla malou holčičku, oblečenou v růžových šatičkách a červenou mašlí uvázanou na hlavě. "Holčičko, kdopak jsi?"

"Já jsem ty." odpověděla holčička slabým hláskem. Lilith se divila, jak ta malá holčička může být ona když ona je tady.

"Jak to myslíš že jsi já? Vždyť já jsem tady?"

"Ano, ale já jsem taky ty." Lilith byla ještě víc v šoku.

"Ty jsi já když jsem byla malá?"

"Ano."

"Ale jak to? Vždyť jsem teď na svém pokoji a upíři nespí. A když nespí tak se jim nemůžou zdát sny."

"Ale ty nespíš."

"Ne to není možné, já jsem jen na chvíli zavřela oči."

"Ano, ale přesto jsem tady."

"Ale jak to."

"Protože jsem tvé svědomí."

"Moje svědomí?" Jak to myslíš?"

"Tak jak to říkám." Lilith nad tím přemýšlela, ale nemohla na nic přijít. Najednou uslyšela cvaknutí dveří a malá holčička se rozplynula. Lilith otevřela oči a spatřila Viki.

Viki se dívala na Lilith a mračila se.

"Co se děje Viki, já..."

"Proč jsi mi neřekla pravdu o tom že jsi upír když jsem se tě ptala?!"

"Viki já..."

"A žádný vykrucování!"

"To nemám v plánu."

"Tak mi to řekni. Řekni mi proč jsi mi lhala!"

"Nevěděla jsem jestli to uneseš."

"Vždyť jsme kamarádky Lilith! Kamrádky! Víš co to znamená?!"

"Jistě že vím co znamená slovo kamarád, ale pokaždé když jsem to řekla člověku tak mě hned odsuzovali a opovrhovali mnou."

"Ale já nejsem člověk Lilith, já jsem čarodějka."

"To vám řekli ve škole?"

"Ano. Ty jsi to věděla?" Lilith se podívala jinam. "Ty jsi to věděla?!"

"Ano."

"Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi to sakra neřekla?!" Viki se najednou rozbrečela a skácela se na zem.

"Viki." Lilith hned přiběhla k Viki aby nespadla na zem a chytila ji. Zvedla ji a položila na postel. Posadila se na svoji postel a pomyslel na Rídyka, hned se s ním spojila, a poslala mu obrázek, co se stalo a kde jsou, Rídyk téměř okamžitě zareagoval a rozeběhl se pro doktora. Do patnácti minut byly u Lilithina pokoje, zaklepaly, ale nikdo se neozval, tak vešli dovnitř a doktor svižným krokem šel k Viki aby ji prohlédl. Natáhl ruku nad její obličej, zavřel oči a kontroloval její energii. Pak pomocí mysli zavolal další pomocníky a ti do deseti minut přiběhli do pokoje i s nosítky. Rídyk šel k Lilith která seděla na posteli a nevnímala své okolí. Klekl si k ní a zadíval se jí do očí. Lilith je měla otevřené, ale její oči mu prozrazovali že je mimo tuto realitu. Chytl jí za ruce, zavřel oči a snažil se jí telepaticky dostat do mysli.

Když Rídyk přešel do mysli Lilith, objevila se před ním velká zeď, snažil se jí obejít, ale nešlo to, pak uviděl menší skulinu ve zdi, tak se jí protáhl, když byl za zdí bylo tam mnoho světla a dlouhá úzká ulička. Na konci té uličky spatřil postavu, tak se za ní potichu vydal. Světla co byly na stropě, za ním pomalu začali zhasínat. Jen taktak doběhl na konec uličky, když byl z uličky venku tak se najednou ocitl v další místnosti, tentokrát byla větší a prostornější, nebylo tam ale nic kromě luceren na stěnách. Když se otočil jakože půjde zpět tou uličkou, tak nikde neviděl východ, ale na druhé straně místnosti byla další ulička, tak tam šel a prošel jí na druhou stranu. Cestou si vzal jednu lucernu ze zdi. Pak byl v místnosti se stoly a židlemi, ale nikdo tam nebyl, kromě jedné malé holčičky s červenou mašlí ve vlasech. Rídyk k ní došel a zeptal se.

"Ahoj, nevíš náhodou kde je Lilith?"

"Lilith?" Proč ji hledáš?" odpověděla na otázku otázkou, ale neotočila se k němu.

"Protože... ale ty to přeci víš, proč ji hledám, jsi v její hlavě."

"Ano to jsem, ale nemusím ti to říct."

"Pokud mi to neřekneš, tak..."

"Tak co?" Skočila mu do řeči holčička.

"Tak Lilith může zemřít."

"Nenechala bych ji."

"Takže to ty jí teď ovládáš?"

"Ne, ona se rozhodla že zde bude už tím, že ti poslala ty obrázky o pomoc té... Viki." řekla trochu urážlivě.

"Takže může kdykoliv odejít?"

"Jistě já ji nebráním."

"A kde je chtěl bych s ní mluvit." holčička ukázala na konec místnosti. Rídyk se tedy vydal tím směrem. Došel k velkým ocelovým dveřím a pomalu je otevřel. Otevřít šli těžce, ale nakonec se mu to povedlo. Když vstoupil, pocítil tíseň a hned nato spatřil spoustu dveří. Opět spatřil tu holčičku s červenou mašlí ve vlasech.

"Proč je tu tolik dveří?"

"Protože to jsou všechny její vzpomínky. Všechny ty bolestivé vzpomínky."

"To proto jsou každé uzamčeny pěti velkými zámky?"

"Ano, ale jen jedny jsou ty správné. Jedna malá chybička, jedno špatné sáhnutí na špatné dveře a  tvá mysl, tu bude bloudit navždy." Rídyk se na ni podíval a pak vykročil vpřed. Šel okolo dveří a pozorně si je prohlížel, když prošel okolo všech, tak se vracel zpět a zastavil se u jedněch, které byly něčím zvláštní. Byly zvláštní tím, že měly malou černou tečku na kulaté klice. Holčička k němu přišla a podívala se mu do očí. "Jsi si jistý že to jsou ony?"

"Ano jsem." holčička poodstoupila od dveří, Rídyk sáhl na dveře a jedním zatáhnutím za kliku, všech pět zámků povolilo a dveře se otevřely. Rídyk vešel dovnitř zahalen v oslňujícím světle.

Když si na světlo zvykl rozhlédl se. Byl v pokoji, který byl malý a útulný, ale nikde neviděl Lilith. Znovu uviděl tu malou holčičku. Stála u okna a dívala se ven. Rídyk zamířil k ní a podíval se tam také, byla tam jedna malá houpačka a na ní se houpala Lilith, ale nebyla to ta Lilith jakou poznal, byla to jiná Lilith, měla temnější auru. Když spatřila Rídyka, podívala se na něj pohledem, jako se předtím ve třídě na něj podívala Lilith, když jí chtěl pohlédnout do mysli. Vstala z houpačky a zamířila po venkovních točitých schodech které vedli přímo do okna. Vstoupila do místnosti, Podívala se na Rídyka, přišla k němu a než stačil něco říct, chytila ho pod krkem a přitiskla ke zdi.