Upíří život

VI

"Jistě jen se ptej." Lilith se jí podívala na ruku a uviděla modrou stuhu.

"Jak to že jsi v kategorii "P"? Máš kočičí uši." dívka se podívala do země a potichu odpověděla.

"Mám je už od narození, je to prokletí naší rodiny."

"Prokletí? Proč to bereš jako prokletí?"

"Protože na cokoliv sáhnu to zkazím."

"Ale to přeci nemůže být pravda. Ty tomu věříš?"

"Ano, protože černá kočka přináší smůlu."

"Kočka nemůže přinášet smůlu, žádné zvíře nepřináší smůlu, to jen někdo kdo se chtěl proslavit tohle řekl."

"A proč se mi tedy lepí smůla na paty?" Lilith se jí podívala na nohy a pak řekla.

"Ale já tam žádnou smůlu nevidím?" a obě se začali smát. "Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Lilith."

"Valerie."

"No vidíš, ani takové krásné jméno nemůže přinášet smůlu." Valerie se pousmála a pak řekla.

"Ve které kategorii jsi vlastně ty? Vidím že máš červenou stuhu, ale v tom, která barva patří ke které kategorii, nevím."

"Já jsem kategorie "V"."

"A to znamená co?" Lilith si vzpomněla co to udělalo s Viki, když se dověděla že je upír. Tak raději řekla.

"Omlouvám se, ale už musím jít, zase někdy se sejdeme jo?" Valerie jen přikývla, ale Lilith už odcházela. Došla k zadní části budovy a podívala se jestli ji někdo nasleduje. Naštěstí byla sama, tak tedy šla, nebo spíš běžela, až doběhla k tomu velkému lesu, zastavila se na jeho okraji a pohlédla hlouběji dovnitř. Zavřela oči a vykročila vpřed, když je pak otevřela, stála již v lese na jehličí. Pomyslela si "Myslím, že za to, že jsem sem nemohla, mohlo to, že jsem neměla na ruce tu stuhu." šla dál lesem. Když ušla asi tak čtvrt kilometru, uslyšela za sebou kroky. Otočila se, ale nikdo tam nebyl, tak se otočila zpět a najednou spatřila kluka, měl modré oči a hnědé vlasy, na sobě měj jenom tmavě modré kraťasy a vršek měl odhalený. Bylo vidět jen jeho pevné svalnaté tělo, byl také bosí, ale ona se do něj zakoukala. Nadechla se a ucítila že je to lykan, tak pomalu couvala zpět se zděšením i odivem a zamilovaností v očích, aby se v dostatečné vzdálenosti mohla otočit a běžet zpět ke kraji lesa. On ale na ni promluvil, tak božským hlasem, že se jí málem podlomila kolena.

"Hej, ty, kdo jsi?" Kdo ti dal povolení vstoupit sem na území lykanů?" Lilith nehnutě stála a jen se mu koukala do jeho modrých očí, které ji úplně uhranuli.

"Omlouvám se, já nevěděla že tento les někomu patří."

"Ano patří, patří lykanům." Lilith ustupovala zpět, aby mohla co nejrychleji běžet pryč. "Jestli si myslíš že utečeš, tak jsi na omylu." pak si všiml že má na ruce červenou stuhu. Podíval se jí do očí, nadechl se aby se ujistil, svraštil čelo a zeptal se. "Kdo jsi!" Lilith stála nehnutě, už nebyla ani vyděšená, jen poslouchala se ztajeným dechem ten andělský hlas. "Ptám se tě znovu a naposledy. Kdo jsi?!" Lilith se konečně vzpamatovala a odpověděla mu, protože věděla že někteří lykani jsou někdy hodně výbušní, a snadno se naštvou.

"Jmenuji se Lilith a jsem studentkou internátní školy tady v Sietlu. A jak se jmenuješ ty?" kluk změnil naštvaný pohled na překvapený, a poté na okouzlený, její krásný hlas, se mu rozezněl v hlavě jako ta nejhezčí hudba, kterou kdy slyšel. Teprve po chvíli si všiml že Lilith čeká na odpověď.

"Já jsem Dejmon. Takže ty jsi na téhle škole?"

"Ano, a ty taky?"

"Ne já ne, já chci být svým pánem, a ne poslouchat něčí příkazy, jako poslušný pejsek."

"Tak to chápu."

"Proč jsi se přihlásila zrovna na tuhle školu? Donutili tě rodiče?"

"Ne, chtěla jsem se vyučit něčím důležitým, než být jen... nic"

"Ale ty nejsi nic. Máš v sobě kouzlo, které nikdo nemá."

"Kouzlo? Já?"

"Ano a mocné kouzlo."

"Jaké? Vždyť já nejsem čarodějka."

"Ne to ne, ale máš v sobě kouzlo měnit lidi."

"Měnit lidi?"

"Ano, a nejenom lidi." Lilith se smála a pak řekla.

"Už musím jít. Za chvíli bude večeře, a pokud ji zmeškám, tak.."

"Já vím pozdní příchod se netoleruje."

"Jak to víš?"

"Znám ty jejich pravidla." Dejmon se usmál a Lilith běžela zpět.

     Když šla na večeři, dostala krev i s hrníčkem, nalila si trochu do hrníčku, ochutnala, a pak to vrátila nedotknuté zpět jak to dostala, protože to byla lidská krev a Lilith se jí zřekla. Odešla z jídelny a šla na pokoj. "Kde je Viki?" pomyslela si Lilith, ale vzápětí ji pohltila tíseň, když si uvědomila, že Viki je na ošetřovně jen kvůli ní. Posadila se na postel a zamyslela se, pak opět vstala, a šla ven z pokoje. Procházela chodbou a najednou ucítila pach, který zaručeně patřil Valerii. Tak šla podle něho došla ke dveřím s číslem 135. Zaklepala na ně a zevnitř se ozval hlas, který patřil Valerii.

"Dále." Lilith pomalu otevřela a vešla.

"Ahoj Valerie." zavřela za sebou a zůstala stát se skloněnou hlavou.

"Sedni si." pobídla Lilith "Děje se něco?" Lilith chvíli mlčela.

"Chtěla bych se ti omluvit."

"Za co?"

"Za to jak jsem byla nepříjemná když jsem tě předtím potkala."

"Ale to nic. Měla jsi asi hlavu plnou špatných myšlenek, to se stává. Za to ti hlavu přeci neukousnu." obě se usmáli a Lilith se začala ptát.

"Jen jsem se chtěla zeptat."

"Na co? Povídej." Lilith váhala jestli se má zeptat, ale nakonec přemohla strach a zeptala se.

"Věříš v nadpřirozeno?" Valerie nezaváhala ani na chviličku a hned odpověděla.

"Ano, věřím. A ty?"

"Já taky."

"No tak vidíš." usmála se Valerie na Lilith.

"Všimla jsi si jak odtud odnášely jednu dívku?"

"Ano všimla. Co se jí stalo?"

"Omdlela."

"Aha."

"Kvůli mě."

"Jak to myslíš?"

"Rozčílila jsem ji tím že jsem ji o sobě neřekla pravdu. A proto nechci udělat stejnou chybu jako předtím."

"Jak to myslíš?" Valerie položila znovu stejnou otázku.

"Jak jsi se mne ptala, v jaké kategorii jsem, a co to písmeno znamená, nedokázala jsem ti odpovědět, protože jsem se bála. Bála jsem se toho, že když to někomu řeknu, tak mě bude zavrhovat, opovrhovat mnou."

"Já taková nejsem."

"To říkáš teď, ale co potom až ti to řeknu?"

"Budu pořád stejná."

"Chci se tě tedy zeptat ještě na jednu otázku."

"Ano?"

"Věříš na upíry a vlkodlaky?"

"No..." Valerie přemýšlela, proč se jí na to ptá zrovna teď, ale odpověděla "... myslím že něco takového existuje, ale nikdy jsem se s tím nesetkala."