Bad Boy (Přepis!)

90.

O pár hodin později

Když už se blížila osmá hodina večer shodli jsme se, že už bychom mohli jet ke mně pro věci.
Vzala jsem si všechny své věci, abych si mohla vzít nové a poté tašku s učebnicemi, abych si vzala knihy na zítřek.
Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli jsme k mému domu.

„Počkej tady." Řekla jsem a on přikývl.
Vylezla jsem z auta, a ještě se za Daveidem ohlédla, ale hned jak jsem viděla že tátovo auto není u garáže zasekla jsem se a s úsměvem vešla dovnitř.
Vlezla jsme do domu a podívala se kolem, nikde nikdo.
Vzala jsem do ruky telefon a vytočila máminé číslo a cestou jsem si šla sbalit věci.

„Ahoj Vicky, stalo se něco?" ozval se hlas mé mámy.
„Ne vše v pořádku, jen vy jste s tátou v práci?"
„Jo jsme pročpak?" zeptá se.
„Mohla bych dnes přespat u kamarádky?" zeptala jsem se.
„U Ann?" zeptá se.
„Ne, mám s ní francouzštinu." Odpovím ji.
„Oh, jo jistě klidně jdi, a co zítra ten byt?" zeptá se.
„Jo kamarád a kamarádka mi budou pomáhat s nábytkem, vymalováno tam už je." Ujasnila jsem.
„Dobře, ale budeš ještě zítra spát doma?" zeptá se nervózni.
„Ano, potřebuji si ještě sbalit věci." Řekla jsem.
„Dobře, chci se ještě s tebou rozloučit, holčičko moje." Řekla a já protočila oči.
„Dobře tak ahoj."
„Ahoj zlato."
Dala jsem telefon do kapsy a dávala si věci do batohu a sbalila si i menší kabelku.

Převlékla jsem se rovnou do oblečení na párty a vešla do koupelny.
Trošku jsem se poupravila a rozčesala vlasy, přestříkala se voňavkou a vyšla z pokoje na chodbu.
Zavřela jsem dveře od pokoje a uslyšela divné zvuky s Ryanova pokoje.
Bylo to jako by vzdychal, nebo spíš to znělo jako by brečel, tiché vzlykáni.
Tašku jsem položila na zem ke schodům a došla ke dveřím.
Nezaklepala jsem a hned dveře otevřela, jenže můj pohled spočinul na mém nahém bratrovi, jak tvrdě přiráží do mé nahé nejlepší kamarádky.

Slíbená menší kapitolka je tady.
S novou kapitolou počítejte opět o víkendu a tentokrát se budu snažit minimálně 800 slov.

Vaše názory?
Kdo čekal že má něco Ryan s Ann?
Vaše P.T.