Bad Boy (Přepis!)

120. The End

Pohled třetí osoby

Křik dívky slyšelo celé patro, ve kterém upadla.
Všichni sousedé vylezli ven, aby věděli, co se událo.
Když nalezli na zemi ležet dívku s hlavou od krve, zděsili se.
Byla tam sama, nikdo tam s ní nebyl.
Brali to jako nehodu, ale stále jim hlava nebrala, proč děvče křičelo o pomoc.
Zavolali hned záchrannou službu, aby přežila a začali kontrolovat stav dýchání a bití srdce.
Do pár minut tam byla a dívku odvezli do nemocnice.

V nemocnici jí vyšetřili a zajistili stabilní stav, aby přežila a neutrpěla velké následky.
Dívka skončila v kóma, avšak, kdy se probudí bude jen na ni, jelikož to její boj.

Pohled Victorie

Viděla jsem samu sebe ležet na nemocničním lůžku a u postele seděla má matka s otcem.
Byla jsem potlučená, na obličeji modřiny, hlavu obmotanou obvazem a v ruce infuzi.
Celé mé tělo bylo zakryto pod bílou peřinou a pípající stroj mě uváděl do rozpaků.
,,To jsem mrtvá?" pomyslela jsem si.
Vyšla jsem z mého pokoje a místo nemocniční chodby jsem se ocitla na dlouhé chodbě, podobajíc se naší chodbě doma.
Podél obou stran bylo minimálně sto dveří, z bílého dřeva s kovou klikou.
Nevím proč, ale instinkt mě táhl k prvním dveřím z pravé strany, a hned jsem k nim šla.
Po otevření jsem byla v úžasu a zároveň v šoku.
Viděla jsem své Vánoce, když mi byli čtyři roky.
Všude nádherná výzdoba, hrající koledy a živý stromeček s andělem na špičce, kterého jsem tam vždy dávala já, jakožto nejmladší člen rodiny.
Pamatuji si na vůni kakaa se skořicí a kousky marshmallow, vždycky mi ho dělávala máma ke snídani.
,,Maminko!" řvalo mé čtyřleté já, a já se musela pousmát.
,,V kuchyni," zařvala nazpátek a já šla také do kuchyně.
V kuchyni byla máma i naše hospodyně, které dělali nádivku do krocana a švestkového pudinku.
Nejoblíbenější pro vždycky byly mořské plody společně se saláty nebo domácí zmrzlina.
Tyto Vánoce se podle všechno slavili u nás v obýváku, ale večeře byla na terase.
,,Už můžete jít, ale moc děkuji za pomoc s krocanem," řekla máma a poté propustila hospodyni domů.
,,Přeji krásné Vánoce a šťastný Nový rok," usmála se na nás a máma ji popřála taktéž.
,,Těšíš se na dárečky?" vzala mě do náruče a já se zasmála.
,,Jo," vyjekla jsem.
Poté jsem se otočila a odešla z této vzpomínky.
Zavřela jsem za sebou dveře a šla do dalších dveří, ale dále od těch prvních.
Vlezla jsem do dveří a ocitla se v mém starším pokoji, kdy mi bylo třináct.
,,Panebože, já umírám," slyšela jsem křik z koupelny a došla do ní.
Moje třináctileté já sedělo na záchodě a brečelo.
Začala jsem se neskutečně smát až mi slzy vytřískly z očí.
,,Já umírám," vzlykla jsem a já se znovu rozesmála.
,,To byly časy," pomyslela jsem si a odešla z této vzpomínky se smíchem.
Vešla jsem do dalších dveří, které byly zase o něco dál.
Usmála jsem se od ucha k uchu, při pohledu na mě a Austina.
,,Austine, neblbni," žduchla jsem do něj, když se ke mně nahnul.
,,Jenom jednou, prosím," kousl se do rtu.
,,Fajn," protočila jsem očima a on mě políbil na rty.
Své prsty jsem položila na své rty a pousmála jsem se, v té době mi bylo patnáct a byl to můj první polibek.
Znovu jsem odešla a šla trošku dále a otevřela náhodné dveře.
Hned co jsem první slyšela byl pláč, můj pláč.
,,Proč to tak bolí Ryane?" vzlykla jsem a já vešla do mého pokoje, kde jsem objímala svého bratra.
,,První lásky vždycky bolí, ale rychle přejdou. Věř mi," hladil mě po zádech.
,,Kdyby ti někdo ublížil, zabiju ho. Jsi to nejcennější, co mám."
Usmála jsem se, ale najednou se vše začalo rozmazávat a já viděla víc a víc světla.
Pípání přístrojů bylo hlasitější, a ještě víc nesnesitelnější než kdy dřív, a já se silně chytila za spánky.
Moje oči se hned zeširoka otevřely a já se hlasitě nadechla.
V pokoji jsem byla sama, ale během sekundy se tu objevil doktor se sestřičkou.
,,Dobrý den, slečno."
,,Dobrý den," chtěla jsem se posadit, ale sykla jsem bolestí.
,,Nesedejte si, máte pohmožděnou páteř."
,,Co se stalo?"
,,Pamatujete si své jméno? Jaký je dnes den?"
,,Jistě Victoria Evans a je den před začátkem školního roku," řekla jsem.
,,Pamatujete si méně než jsem čekal."
,,Cože?"
,,Victorie dnes je dvanáctého srpna," řekl a já se zamračila.
,,Cože? Já už maturovala?"
,,Ano, byla jste v kóma týden. Kvůli pádu ze schodů."
,,Co?"
,,Je tu vaše rodina a váš přítel."
,,Můj co?" nechápala jsem.
,,Ano říkal, že spolu máte vážný vztah téměř rok."
,,Panebože," povzdychla jsem si a hlavu si podložila rukou.
,,Teď k vašemu zdravotnímu stavu. Po převezení jsme zjistili, krvácení do mozku, které jsme naštěstí podchytili včas. Máte dočasnou ztrátu paměti, avšak nevíme, kdy se vám paměť vrátí. Hned po pádu jste omdlela, což značilo jediné, a to otřes mozku. Naštěstí pro vás to nebyla smrtící rána o betonové schody. Máte ohromný počet pohmoždin na zádech u oblasti páteře. Budete muset chodit na rehabilitace, naštěstí nedošlo k přerušení míchy, ale váš pohyb bude na delší dobu omezený. Nebudete moct vykonávat dlouho volnočasové aktivity, ani sedět nebudete moct dlouho. Proto budete tři měsíce navštěvovat tuto nemocnici, kde s vámi budeme cvičit, abyste byla naprosto v pořádku."
,,Dobře," bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.
,,A nevíte, jak jsem spadla, nebo proč?"
,,Vše vypadá jako nehoda, ale ještě nevíme, vaše přítelkyně s vámi chtějí mluvit, ale dnes tu nejsou."
,,Dobrá."
,,Mám tu někoho poslat?"
,,To je jedno."
,,Dobře."

Po chvilce dovnitř vstoupil kluk, s hnědými až černými vlasy, zelené oči a poloúsměv.
Někoho mi připomínal, ale v mžiku, kdy se jeho oči setkaly s těmi mými pohltila mě nervozita.
,,Ahoj lásko."
,,Kdo jsi?"
,,Daveid, tvůj přítel."

--------------------------------

Takže chtěla jsem nechat otevřený konec, abyste si samy řekly, jak skončí.
Možná se do něj Vicky zamilovala a Daveid si uvědomil svou chybu.

Možná se jí vrátila paměť a ona od něj utekla, aby byla sama.
Nebo se jí vrátila paměť a byla s Austinem.
Je jen na vás, jak se vám zdá za vhodné, aby její život pokračoval.
Mě se tento konec líbil už ze začátku a chtěla jsem ho.
Nechtěla jsem, aby tento příběh bylo klišé typu, jak chytrá a tichá holka změní totálního hajzla ve svatouška, protože to je naprosté klišé.
Je to příběh ze života.

Během jednoho roku je ubližováno ženám v domácnosti celkem v celé České republice 13%, na Slovensku 25% žen.

Vůbec nevíte zda vaše kamarádka nebo sousední domácnost tohle zažívá či ne, protože ženy se bojí mluvit a říct to světu.
Fajn, tak já začnu, protože to je další problém naší společnosti, kdy si muži neváží svých žen nebo dětí.

Jmenuji se Kristýna a byla jsem obětí domácího násilí, společně s mou matkou, dlouhé tři roky.

Doufám, že plno z vás změnil na příběh názor, protože to není jen jedno z klišé, kterých na Wattu je spousta, ale aspoň trochu to říká něco o dnešním světě, který je plný téhle ohavnosti.
Děkuji, že jste tento příběh dočetli, až do konce.

Právě bude probíhat korekce.

Snad se uvidíme u dalšího příběhu s jinou tématikou.
Vaše Chriss.