Bad Boy (Přepis!)

113.

Pátek (Po škole)

Vyšla jsem ruku v ruce s Daveidem a nasedli jsme do jeho auta.
„Bože, zlato já zapomněl nevadí ti když se dneska stavíme na večeři k tetě?"
„Ne, v pohodě, akorát jdu zítra s Ann."
„Jasně," usmál se a pak jsme vyjeli ke mně do bytu.

Pokud se ptáte zda se něco stalo, tak ne.
Ani se mě nedotkl a neviděla jsem ani špetku agrese, ale zase se to může dostavit až později tak, jak to je u jiných léků.
Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, dneska jsme se moc neviděli, takže si to chci u mě vynahradit.

Vešli jsme do bytu a já se šla rovnou převléct.
„Kam jdeš?" zakňučel.
„Převléct se," zvýšila jsem hlas, aby mě slyšel.
Po chvilce se objevil ve dveřích a sledoval mě.
„Co děláš?" zasmála jsem se.
„Nemůžu se dívat na svoji přítelkyni, jak se převléká?"
„Ne," vyplázla jsem jazyk a oblékla si triko.
„Jenže já budu," řekl a já se uchechtla.
Došel až ke mně se svým přímým pohledem a díval se na mě.
„Nech toho, děsíš mě," řekla jsem a on se zamračil.
„Vypadal jsi jako vrah, tak si sedni na postel," žduchla jsem do něj jemně a on si sedl na postel.
„Máš hlad?" zeptala jsem se ho když jsem se oblékla.
„Ne, díky," řekl a já přikývla.
Neměla jsem na něho vůbec náladu, proto jsem si vzala literaturu a doučovala jsem se všechno, co je potřeba.
„Vážně se budeš učit, když tu jsem?"
„No a?"
„Měla by sis vážit času se mnou," řekl vážně a já se zasmála.
„Neboj se jsem si toho vědoma," řekla jsem se smíchem a políbila ho na rty.
„V kolik máme být u tvoji tety?"
„Pojedeme v šest," olízl si rty a já přikývla.
Opět si mě přitáhl do polibku a začal nabírat na vášnivosti.
„Daveide ne," zastavila jsem ho když jeho ruka sjížděla do mých kalhot.
„Co?"
„Nemůžu, máš čtyři dny smůlu," řekla jsem pevně a on se zamračil.
„Daveide!" vyjekla jsem když jsem viděla, jak se mračí skoro až zuří.
„Co je?" podíval se na mě.
„Děláš, jakoby tenhle vztah byl jen o sexu," zamračila jsem se a on si něco zamrmlal pod nos.

Do šesti večera jsem se učila a on byl na telefonu, dneska mě vytočil, že jsem měla chuť se vykašlat na nějakou večeři.
Oblékla jsem si šaty a poté jsme autem vyjeli k jeho tetě.
„Sluší ti to," řekl v autě a já se pousmála.
„Dík."

Otevřeli se dveře ve kterých stála s obrovským úsměvem jeho teta.
„Vicky, Daveide," objala nás a já byla nakonec ráda, že jsem jela.
„Ahoj," řekli jsme oba a poté vešli do domu.
„Večeře už je na stole, jen dám koláč do trouby a přijdu," usmála se na nás a my si sedli ke stolu.
Daveid si sedl vedle mě a já se hned zvedla.
„Kam jdeš?"
„Zeptat se jestli nechce s něčím pomoct," usmála jsem se a on přikývl.
„Nechceš s něčím pomoct?" zeptala jsem se když jsem vešla.
„Ale ne Vicky, užmám vše hotové," usmála se a já přikývla.
„Víš, chtěla jsem se zeptat."
„Vím, že má Daveid určité problémy s agresí, ale nevím. Neukázala bys mi o co přesně se jedná? Vysvětloval mi to, ale chtěla bych to vidět," zalhala jsem.
„Ehm, no tak dobře. Vždyť už jsi rodina," usmála se a já taky.
„Všechno mám v pracovně, je to hned vedle pokoje Daveida v šuplíku, kdyžtak si tam pak zajdi," řekla a poté jsme si šly obě sednout za Daveidem.

„Je to vážně výborné," pochválila jsem ji jídlo a ona se na mě mile usmála.
Daveid mě pod stolem držel za ruku, ale netvářil se nadšeně.
„Daveide je ti něco?" zeptala se ho jeho teta.
„Ne," odsekl a poté se zvedl, aby odnesl nádobí.
Nechápala jsem, co se děje, ale hned nato se postavila i jeho teta a pomohla mu s nádobím.

„Co to zase děláš?" slyšela jsme z kuchyně, jak po něm zvýšila hlas.
„Nic, nestarej se!"
„Prý nic se nestane když vynechám jednu tabletku!" vyjekla.
„No tak se asi stane!" zařval a já vytřeštila oči a vběhla do kuchyně.
„Daveide?" řekla jsem a on se na mě otočil a hned se mi dostavil pohled na jeho temně zelené oči.
„Vicky," přecedil skrz zuby.
„Vypadni."
„Okamžitě si jdi sednout," řekla jsem vážně a on se jen uchechtl a s vražedným pohledem odešel.
„Nechtěla jsem abys to viděla Vicky," řekla smutně.
„Jednou bych to stejně viděla."
„Nikdy nevynechal, nevím proč experimentuje, když jasně ví, že se to nespraví."
„Nikdy?"
„Ne, protože to nejde už to má dané. Jediné co mu pomáhá jsou léky, které si teď bere, jak chce."
„A myslíš že,"
„Ne, myslím, že by na tebe ruku nevztáhl," řekla a já nervózně přikývla.
„Zajdu si na záchod," řekla jsem a tentokrát přikývla ona.
Popravdě jsem na záchod nechtěla, vešla jsem potichu do její pracovny a zavřela za sebou dveře.
Porozhlédla jsem se kolem a bylo to tu moc hezké a útulné, ale na mě nudné.
Přešla jsem ke stolu a začala hledat lékařskou zprávu, nebo cokoliv říkajíc něco o Daveidově agresi.
Když jsem našla složku se jménem Daveid Harris, hned jsem zbystřila a vzala ji do ruky.
Prvně tam měl rodný list, který jsem přeskočila a poté úmrtný list jeho rodičů, kde měla i pár papírů o jejich nehodě.
Konečně jsem nalezla lékařskou zprávu jeho psychologa s obvodním lékařem a začala číst, přesněji abych mu porozuměla.
„Tory?" uslyšela jsem známí hlas a hned se za ním otočila se složkou v ruce.
„Daveide," řekla jsem překvapeně a složku zavřela.
„Co tu děláš?!" přecedil skrz zuby.
„Jen jsem se dívala," pousmála jsem se a on mi vytrhl spis z rukou.
„Děláš si kurva srandu!" zvýšil hlas a v tom jsem na tváři cítila štiplavou bolest.
„Ty. Ty," nedokázala jsem to vyslovit, když v tom mě chytil silně za paži.
„Drž laskavě pusu a jdeme!"